Jak se učí čeština ve Švýcarsku

Předsedkyně Českého klubu Zürich Alena Pajasová vystudovala na Karlově univerzitě Pedagogickou a Matematicko-fyzikální fakultu. Působila jako tanečnice, učitelka a manažerka tance, řídila mezinárodní školku i mezinárodní taneční festival ProART. Od roku 2010 žije ve Švýcarsku, kde vyučuje tanec pro děti a jógu pro děti i dospělé. Učí v České škole i v Předškolce. Byla u zrodu Českého klubu, kde od jeho založení v červnu 2014 působí jako jeho předsedkyně.

Proč Český klub Zürich vznikl?

Už rok před jeho založením jsme začali s kamarádkou vyučovat češtinu. Vlastně jsme si vzájemně učily děti, ona učitelka, já učitelka, a dělaly jsme to na privátní bázi. A najednou jsme cítily, že komunita v okolí, o které jsme se postupně dozvídaly, je veliká. Začalo se nám jevit, že to má docela velkou perspektivu a že by bylo šikovné, kdybychom vytvořily zastřešující organizaci, která by převzala pod sebe finance, aby to celé nešlo přes naše soukromé rodinné účty.


O jaké finance šlo? 

O poplatky za pronájmy prostor, kde jsme učily. Začínaly jsme v komorním počtu dvou skupinek po šesti dětech, ale dívaly jsme se dopředu. Zjistily jsme, že ve Švýcarsku na to, aby člověk založil spolek, stačí tři lidé. Tou třetí se hned stala jedna maminka, která k nám dávala děti, a pak se to začalo rychle rozrůstat i formovat do různých jiných aktivit.


Kolik vašim dětem bylo, když jste s tím začínaly? A čeho jste chtěly dosáhnout?

Naše děti, ty nejstarší, byly předškoláky. Věděly jsme, že až se budou učit číst a psát, budeme chtít, aby se kromě němčiny naučily číst a psát také česky. Maminky v našem okolí byly v podobné situaci. 


Šlo tedy o skupinu lidí, kteří přišli do Švýcarska ve stejnou dobu?

My jsme vlastně v kontextu dalších švýcarských spolků mladá generace, která je tady většinou deset a méně let. Přišli jsme do Švýcarska tím způsobem, že buďto se jeden partner přistěhoval za švýcarským partnerem, anebo spolu dva čeští partneři přišli za prací nebo za prací jednoho z nich. Tudíž naše čeština je ještě dost silná. Mluvíme plynně a jsme odhodlaní mluvit na své děti česky. 


A jak vám Švýcarsko vyšlo vstříc?

Velmi rychle jsme zjistily, že ve Švýcarsku existuje sympatický formát, říkají tomu Heimatliche Sprache und Kultur čili podpora rodné řeči a kultury. 


Rodné řeči a kultury jakékoli menšiny?

Ano, platí to pro jakoukoli entitu. Pro zajímavost, v kantonu Curych je akreditovaných dvacet sedm jazykových skupin. A učí se tu víc než deset tisíc žáků. V podobném formátu, jako učíme my, tedy jednou týdně. Buď ve středu odpoledne, kdy mají švýcarské školy všechny centrálně volné odpoledne, nebo v sobotu. 


Jak se to v praxi organizuje?

Když se jazyková skupina zkonsoliduje a podá žádost o akreditaci, musí předložit učební plány a doložit kvalifikaci vyučujících. Právně to může být spolek, ale může to zrovna tak zaštiťovat velvyslanectví, což v některých jazykových skupinách bývá. Skupina má právo žádat v obyčejné veřejné škole o zapůjčení prostor, které jsou pak zadarmo. Oslovila jsem ředitelku naší základky. Do pár dnů mi dala vědět, že mi prostory půjčí hned, že jí stačí, že jsme o akreditaci požádaly a že tam pozítří můžeme začít učit. 


Placená zóna

Marek Toman