Odpojení, přepnutí, nevšímaví

Fyzicky jsou tady s námi, a přitom loví podněty v jiné říši. Propadli kouzlu technologického pokroku. Utíkají za zážitky do virtuálních komnat. Sytí se zvuky a obrazy. S jejich pozorností je to všelijaké. Mnozí z nich nejspíš ani netuší, že mění běžné komunikační návyky. Můžeme to pozorovat doma, ve škole, na pracovištích, ve veřejné dopravě, v ulicích.

Příklad z pracovního procesu. Mluvíte na kolegyni u vedlejšího stolu a je vám divné, že nereaguje. Zkusíte to ještě jednou, a pořád nic. Až poté vám dojde, že dotyčná má v uších sluchátka. Pro navázání kontaktu vám poslouží gestikulace. Když si vás všimne a zeptá se, co si přejete, máte možnost původní sdělení zopakovat. V krátké době už potřetí. Podobnou situaci zažívá mnoho lidí. Slabší povahy mívají občas vztek anebo trpí pocitem viny, že člověka se sluchátky obtěžují a narušují mu momentální komfort. 

Nové rituály

Jistě jste si všimli, že pozoruhodný trend ovlivňuje komunikaci mezi rodiči a dětmi. A mění atmosféru v domácnosti. Už nestačí zavolat z kuchyně do dětského pokoje. Otec či matka musí vstoupit do místnosti a potomkovi zaťukat na rameno, případně dát znamení rukou. Teprve pak si dítě všimne, že existuje reálný život, který je tak zoufale nudný oproti dramatům v počítačové hře nebo hláškám z vtipného videa. 

Jiný druh šoku v poslední době zažívají starší lidé, kteří si potrpí na drobné společenské rituály, jakým je například zdravení po příchodu do veřejného prostoru. Třeba do vlakového kupé nebo do čekárny u lékaře. A jsou případy, kdy se příchozí nedočká odpovědi na pozdrav. Když se vám to přihodí poprvé, máte dojem, že buďto jste něco strašného provedli a ti druzí vás po zásluze ignorují, nebo jste omylem zabloudili mezi autisty a je nutno respektovat jejich způsob chování. Přitom neplatí ani jedno, ani druhé. Za všechno může sluchátkový fenomén. 

Jedna věc je, že občas trpíte dojmem, že vás ti druzí neslušně přehlížejí. Na to se dá zvyknout. Ale jsou situace, kdy se i průměrně citlivý člověk o relaxujícího sluchátkáře bojí. A nejenom o vlastního. Na hraně bezpečnostního rizika se ocitají i cizí lidé. Nejčastěji to pozorujeme v městském dopravním provozu. Pohled na chodce nebo cyklistu, který je zrovna připojen někam jinam, bývá dost napínavý. Samostatnou kapitolou jsou hudbou či telefonickým hovorem rozptylovaní řidiči. Když se přesuneme do klidnějších lesoparků a na rekreační stezky, vzpomeneme si na rizikové počínání běžců, a hlavně osamocených běžkyň, které nemohou slyšet medvěda, kance, psa, praskající větve a stejně tak nezpozorují podivína pár metrů za zády.