Proč (ne)poslouchat Nohavicu

Zatímco v říši celebrit a bulváru převažuje zájem o soukromí a postoje umělců, mezi přemýšlivějšími lidmi jsou zpravidla preferovány rozbory děl a výkony v rolích. Jen občas se oba přístupy protnou a bývají z toho mimořádné události plné emocí.

Oběť spiknutí?

Je možné odtrhnout dílo od jeho tvůrce? K hledání odpovědi v poslední době provokuje případ Jaromíra Nohavici. Populární písničkář se stal předmětem vášnivých polemik. Jedni ho brání, druzí odsuzují a třetí přiznávají, že jeho písně stále poslouchají, ale nikde se tím nechlubí. Nohavicovo nasvícení zesílilo poté, co po rozpoutání ruské válečné agrese na Ukrajině odmítl vrátit Puškinovu medaili, kterou mu v roce 2018 udělil ruský prezident Vladimir Putin. Neochota folkového barda odstřihnout se od hlavního představitele ruské agrese vyvolala odmítavé reakce i v podobě rušení koncertů, dokonce i v pěti polských městech. 

Hlavní Nohavicův limit spočívá v tom, že není schopen či ochoten připustit, že se stal součástí propagandistického aranžmá. Nejspíš uvěřil, že metály dostal za kulturní přínos a za to, že od začátku 80. let popularizoval tvorbu Okudžavy a Vysockého. Mimochodem jeho sbírka cenných kovů je pozoruhodná, kromě medaile od Putina obdržel o rok dříve státní vyznamenání za zásluhy od (tehdy proruského) prezidenta Miloše Zemana a cenu Stříbrný lukostřelec od Česko-ruské společnosti. Co je smutné, Nohavica se v této kauze nastylizoval do pózy „oběť spiknutí“, podobně jako v době, kdy se ho novináři ptali, za jakých okolností se zapletl s StB.