Jazykem dítěte je hra

Je rodičovství vážná role, nebo má být s mámou a tátou legrace?

Hezká otázka. Je to vlastně pro rodiče časté dilema. Rodičovství je role velmi zodpovědná, rodiče ji berou vážně. Proto jsou pak někdy vážní ve chvílích, kdy po dítěti chtějí, aby neničilo hračky, nebouchalo jiné děti nebo šlo spát. Ale jazykem dítěte je hra. Tyto vážné věci je proto nejlepší s dítětem zvládnout s nadhledem, hravostí, humorem a uvolněností. To vnímám jako tu nejtěžší rodičovskou dovednost – umět pevně stát za svým, ale neztrácet při tom vřelost a legraci.

Jak vzpomínáte v tomto ohledu na své dětství? 

Měla jsem velké štěstí, že jsem vyrůstala ve veliké rodině. Mám pět sourozenců, takže o legraci nebyla nouze. Rodiče nám ukazovali velmi pestrý svět, kde jsme prožívali chvíle vážné i legrační. Měla jsem ráda, když se doma vyprávěly vtipy, když se rodiče chechtali se svými přáteli, když nám dali dost prostoru na lumpárny. Tam, kde přestala být legrace s rodiči, jsme si tu legraci udělaly mezi sebou my děti, třeba jen spikleneckým pohledem. Nejde ale o to, že by si s námi rodiče tolik hráli. Dávali nám prostor, aby se vnesla hravost do povinností běžného dne. Už jako dítě jsem byla ochotná plnit povinnosti jen ve chvíli, kdy jsme si z toho udělali hru. Jinak jsem se zašila do pokoje nebo na záchod, abych se takovým úkolům vyhnula. V tomto ohledu na mě měla vliv moje nejstarší sestra Klára, která byla úžasná! Uměla z běžných činností, jako je uklízení nákupu, udělat místo otravy hru. Třeba tím, že jsme od dveří vytvořili štafetu a jednotlivé věci z nákupu jsme si házeli mezi sebou až ke špajzu a ledničce. 

Vaší vlastní rodinou prošlo dvacet dětí. Proč jste je, jak uvádíte, nevychovávali k poslušnosti?

U poslušnosti je riziko, že když ji dítě přijme jako strategii, bude pak snadno poslušné i k lidem, kteří to s ním nemyslí dobře. A to ať už v rámci vrstevnických skupin, influencerů, politiků, nebo v partnerství. Proto mi připadá lepší hledat cesty, jak vést děti k odpovědnosti tím, že jim ji postupně předávám. Nejvíce to je pak vidět v dospívání, kdy si děti chtějí dělat věci po svém. Rodiče to většinou zakazují nebo to pak vzdají se slovy: „Tak si to udělej po svém, když si nenecháš říct. Ale pak za mnou nechoď!“ Já naopak říkala: „Zkus to tak, jak se ti to zdá nejlepší. A když to nevyjde, ozvi se a něco vymyslíme.“ Když se pak děti ozvaly, neřešila jsem problém za ně, ale s nimi. Tedy snažila jsem se jim pomoct najít cestu, jak problém mohou vyřešit.

Leitmotivem vašeho přístupu k výchově je hravost. Jde ale hravosti naučit? Není to záležitost vrozeného talentu či intuice?

Když to člověk zažije jako dítě, je to snazší. Ale dá se to i naučit. I když jde o velké sousto, které rodiče může odradit. Proto to chce začít polehounku, třeba jen v jedné činnosti za den. Začíná to už tím, jestli maminka říká, že musí vařit. Jakmile něco musím, trochu mě to odrazuje nebo mentálně zatěžuje jako cosi nedobrovolného. Proto se mi zdá lepší říct, že teď chci vařit, prát, uklízet, pracovat, že se chci obléknout nebo že si chci vyčistit zuby. Tím to pro děti vypadá daleko lákavěji. A pak jsou to drobné nápady. Tak třeba když chci, aby si dítě vyčistilo zuby, můžu říct vážným způsobem, že teď si musíme vyčistit zuby. Anebo se zeptám: „Doskáčeš do koupelny po jedné noze?“ Děti potřebují obměny, takže příště to můžeme zkusit pozadu, poslepu, po čtyřech. Nebo si s dítětem povídám o tom, co budeme dělat na hřišti nebo jak bylo legrační, když se babičce rozsypala mouka – a u toho podávám dítěti kartáček na zuby. A spolu si čistíme zuby, povídáme si s pěnou u pusy, takže je legrační, že je to trošku nesrozumitelné. Nebo zkoušíme kloktat na nějakou melodii. Různé tipy jsem dala dohromady v knížce Manuál hravého rodiče.