V dětech vidím největší smysl

V novince píšeš o dost brutálních zábavách jedněch studentů řezničiny. Co tě k tomuhle tématu přivedlo?

Celé to začalo, když manželka nastoupila jako učitelka na gastronomické učiliště. Chodila domů vyjevená z poměrů, které tam vládly. Vzpomínám si na jeden pátek, kdy jsme měli odjet na víkend. Už jsem byl v autě před školou, jenže žena musela čekat na policajty, protože se jí ve třídě opravdu těžce, do krve porvali právě řezničtí učni. Hromadily se desítky neuvěřitelných historek. Aniž bych si to tehdy uvědomoval, začal se rodit text Řezníků. Vybavuju si, jak jsem se jednou v noci probudil – a v hlavě mi běžel příběh. První verzi jsem měl hotovou za pár měsíců. Pak jsem ale změnil perspektivu vypravěče, bylo třeba přitvrdit, protože textu pořád něco chybělo. Výsledná verze je asi čtvrtá v pořadí. Když jsem Řezníky dopsal, přišla moje žena s tím, že se něco podobného doopravdy stalo…

A ty ses chtěl někdy učit na řezníka?

Řezníkem jsem nikdy být nechtěl, nedal bych to. Myslím, že takové zaměstnání nemůže dělat člověk s běžným vnímáním života. To heslo na obálce vidím jako opravdu výmluvné: „Krev, pot a prachy! Pokud kýveš hlavou, jsi tělem i duší řezník…“

Vystudovals Konzervatoř Jaroslava Ježka, kde dlouhé roky učil Marek Stašek, co letos umřel. Jak jsi ho poznal?

Marek Stašek byl člověk, který stál u začátků mého psaní. Byl jistě mým mentorem a stále ho považuju za jednu z nejdůležitějších osobností, která celé oddělení tvorby textu a scénáře na konzervatoři vypiplala a postavila na nohy. Mimo jiné přivedl na školu lidi jako Eduard Krečmer, Ladislav Kantor nebo Hana Kofránková. Moc rád vzpomínám na semináře s Jiřím Suchým, Pavlem Šrutem, Ivanem Wernischem. Ano, někteří už mezi námi nejsou. A bohužel nejen Marek Stašek.