Karel Oliva: Přimlouvám se za sumýše

Jazykovědec Karel Oliva je ztělesněný kontrast. Jeho tvář zdobí romanticky rozevlátý vous, zatímco jeho mluva je uhlazená, vytříbená a precizní, jak se sluší na lingvistu. Jak se tento odborník dívá na současnou výuku češtiny? Neučíme děti zastaralou podobu jazyka? Nepřetěžujeme žáky zbytečnou teorií, zatímco jejich jazykový, zejména mluvený projev je často tristní? Na tyto a další otázky jsme se ptali jednoho z největších znalců českého jazyka u nás.


Když se ve škole probírá národní obrození a hrozba germanizace Čechů, pokaždé padne dotaz, zda by poněmčení pro nás nebylo lepší, aspoň bychom mluvili světovým jazykem. Jaký je váš názor na mateřštinu, potažmo Muttersprache?


Každá národní jazyková kultura s sebou nese určitou kvalitu. Kdybychom se poněmčili, vnímali bychom svět trochu jinak než dnes. A neměli bychom skvělé zážitky ze čtení třeba próz Karla Čapka nebo knížky Pan Kaplan má třídu rád, která je v Eisnerově překladu založena na kontrastu mezi češtinou a němčinou. Kdyby tu byla jen němčina, nemohl by být žádný kontrast. Kvalita je vždycky v mnohosti, nikoli v uniformitě. Jiná věc je, že ono poněmčování nebylo zas tak dramatické, jak se to dnes líčí, a že spočívalo spíše v dobrovolném užívání němčiny jako komunikačního prostředku určitými vrstvami české společnosti. Vezměte si, že v Německu stále ještě přežívají Lužičtí Srbové i se svým jazykem. A i v době před národním obrozením se na našem venkově mluvilo česky běžně. Když Marie Terezie a Josef II. reformovali armádu, museli na vojenské akademii ve vídeňském Novém Městě založit katedru českého jazyka, aby se důstojníci dorozuměli s českým mužstvem. Mně tedy připadá, že násilná germanizace je trochu pověra. 


 


Kdyby k poněmčení ale přeci jen došlo, dalo by se říci, že bychom do jisté míry i jinak mysleli?


Národní kultura s sebou obecně přináší i jisté stereotypy myšlení. A samozřejmě že i každý jazyk strukturuje skutečnost kolem sebe trochu jiným způsobem. V němčině mají třeba ostřejší odlišení toho, co je známo a co ještě známo není, což vyjadřují určitými a neurčitými členy. Tohle v češtině chybí, zato máme zase například jazykové vidy. Rozlišujeme mezi jít a chodit, dostat a dostávat, dát a dávat, což neslovanské evropské jazyky nemají. V tomto smyslu bychom asi i trochu jinak mysleli.


 


Zmiňoval jste Pavla Eisnera. Vždycky mi přišlo paradoxní, že největší oslavu češtiny – knihu Chrám i tvrz – napsal poloviční Němec.


Eisnerova židovská rodina byla bilingvní. Pro nás je to rarita, ale tehdy šlo téměř o normu, že se doma mluvilo česky i německy. V Čechách žilo smíšené obyvatelstvo, s jedním sousedem jste se bavili německy, s druhým česky. Eisner uměl geniálně česky a jistě i velmi dobře německy. Nedá se říci, že jeden z těch jazyků byl jeho mateřský a druhý se učil ve škole. Ovládal obojí už od dětství. 


 


Celý článek naleznete v tištěné podobě časopisu Rodina a škola nebo v online archivu.

Jan Nejedlý