Sto roků v šachtě žil…

Stejně jako Bezručovy verše o Ostravě mám trvale zakonzervovanou Lesní studánku, Za trochu lásky či Seifertovy verše o mamince. Patří sem i Neruda a jeho Romance o Karlu IV. nebo Erbenovy balady z Kytice či jakýkoliv epigram od K. H. Borovského. 

Proti proudu

Dnes už to tak automatické není. Není trendem nutit děti naučit se básničky zpaměti, prý to k ničemu nepotřebují. Mohou si to vygůglit. To v lepším případě. Ale objevují se i takové argumenty, že jde pomalu o týrání – nutit je učit se básně recitovat? Věřím, že v tomto případě máme co do činění s názorovým extrémem, leč obecně, umět báseň zpaměti se dnes opravdu ve školách nenosí. 

Ač obvykle nové trendy ráda přijímám a snažím se jít s dobou, v tomto případě jdu zarytě a vědomě proti proudu. Chci, aby se děti básničky učily. Zpaměti. Recitovat. 

Povinná trocha lásky

Nemusí umět celý Máj, ale kousek ano. Nechci, aby znaly zpaměti celou Kytici, ale jednu z balad si vybrat musí. Nenutím je k celému Nerudovi, ale minimálně úryvky umět musí. 

Za trochu lásky je povinné celé, věřím, že se tak dostanou k Vrchlickému. Ne nadarmo je nazýván knížetem básníků, vždyť dokázal napsat i Baladu o hovně. Ta je pro mě takovou záchranou, když už na nic jiného ty děti nechytnu, tak lejno v díle Vrchlického minimálně vzbudí zvědavost. Stejně jako jeho zapomenuté erotické skladby.