Prostě se snažím

Dětství

Jste ročník 1951. Jak vzpomínáte na svoje dětství?

Bylo hodně jiné než dětství současné generace. Nebyly prakticky žádné telefony, s televizí jsem se setkal až v nějakých dvanácti letech, jezdilo také daleko méně aut. Život chlapce se v zásadě odehrával v klukovské partě. Organizovali jsme si dobrodružství, různé výpravy a hodně jsme se věnovali amatérskému sportu

Utkvěly vám v paměti nějaké zajímavé detaily či aspekty tehdejší doby?

Vlastně si nepamatuje na nic pozoruhodného, co by překonávalo běžné vzpomínky na dětství. Snad jenom to, že jsme byli daleko samostatnější, že jsme prakticky celé dny nebyli doma. Prostě jsme si museli vystačit.

Jakou jste měl ve škole přezdívku?

Je to zvláštní, na žádnou přezdívku si nevzpomínám.

Jak vůbec vzpomínáte na školní léta na základce? Zažil jste třeba šikanu?

Osobně jsem šikanu nezažil. Když se někdo o něco pokoušel, dokázal jsem se ubránit. Ale s odstupem si uvědomuji, že v mé třídě docházelo k šikaně jednoho obtloustlého chlapce.

Politika

Vnímal jste coby středoškolák tehdejší politickou situaci?

Samozřejmě že ano. Vnímal jsem ji jednak přímo, ale především prostřednictvím své rodiny. Dění před rokem 1968 a rok 1968 samotný bylo obdobím velkého politického kvasu a naše rodina ho intenzivně prožívala.

V roce 1968 vám bylo sedmnáct. Jak jste vnímal bratrskou pomoc Sovětů? A vybavují se vám v této souvislosti paralely s dnešní invazí Rusů na Ukrajinu?  

Vstup armád Varšavské smlouvy byl pro mě absolutní šok. Řekl bych, že to bylo určující pro můj další život. Znamenalo to pro mě úplnou ztrátu životní jistoty, kterou jsem v zásadě nikdy znovu nezískal. Paralela s Ukrajinou samozřejmě existuje. Prostě brutální vojenská agrese. U nás tehdy neprobíhaly žádné boje, to je rozdíl, ale podstata, použití brutální moci ochotné zabíjet, je stejná.