Vážná porucha i fascinující fenomén

Můj příběh 

Můj příběh s ADHD začal již v minulém století, když jsem se v roce 1999 pustil do diplomové práce na téma „lehkých mozkových dysfunkcí“ (LMD) na Pedagogické fakultě Univerzity Karlovy. Přestože byl v té době již pojem ADHD poměrně dobře etablovaný, v České republice ještě „dojížděla“ éra LMD. Následně se můj odborný život s touto diagnózou v podstatě propojil. S kolegy jsme realizovali řadu velmi zajímavých výzkumů, publikovali desítky odborných prací, které dosáhly ve světě relativně významného ohlasu. Můj život s ADHD se ovšem netýkal jen vědeckého bádání. Spolu s dalšími kolegy jsme přesně před dvaceti lety založili neziskovou společnost Hyperaktivita – Institut pro studium hyperaktivity a poruch pozornosti – dnes Národní institut pro děti a rodinu. Zde jsme uskutečnili desítky projektů a pomohli stovkám dětí, rodin i dospělých s ADHD. 

Můj příběh s touto poruchou samozřejmě pokračuje. Pracujeme na dalších výzkumech, na převodu některých diagnostických metod nebo promýšlíme nové programy pro pomoc dětem i dospělým.

Formulace nové diagnostické kategorie 

Příběh diagnózy ADHD je plný rozmanitých názorů a objevů. Více než sto padesát let vědci, lékaři a psychologové pozorně studují příznaky, které se postupně formují do konkrétního celku a současného chápání. To se ovšem zdá být spíše začátkem než koncem. Diagnóza ADHD je někdy popisována jako produkt dvacátého století, jenž je výsledkem systematického působení farmaceutických společností, které chtěly vytvořit novou diagnózu, aby mohly prodávat více léků. S podobnými úvahami se můžeme setkávat stále. Často jsou prezentovány i lidmi s akademickým zázemím. Nicméně při bližším pohledu vždy jde o pseudoodborníky nebo „šarlatány“ s nejrůznějšími komerčními zájmy. Příběh ADHD totiž můžeme vysledovat již v nejranější odborné literatuře. Pojďme se proto podívat na to, jaké uvažování a zkoumání k formulaci ADHD vedlo. 

V roce 1798 skotský lékař Alexander Crichton publikoval dílo An Inquiry into the Nature and Origin of Mental Derangement (Zkoumání podstaty a původu duševních poruch), v němž podrobně popisoval povahu pozornosti a jejích poruch. Jeho vize „neschopnosti udržet dostatečnou pozornost na jeden objekt“ nápadně připomíná moderní diagnostická kritéria ADHD. Crichton tvrdil, že problémy s pozorností mohou být vrozené, nebo získané, ale obvykle v dospělosti vymizí. Tento názor zůstal populární až do roku 2013, kdy jej pátá verze Diagnostického a statistického manuálu duševních poruch (DSM-5) vyvrátila tím, že ADHD definovala jako celoživotní poruchu.

Německý lékař a spisovatel Heinrich Hoffmann v roce 1845 sepsal příběh Neposedný Filip, který představuje rodinný konflikt způsobený Filipovým neklidným a impulzivním chováním. Text získal nesmírnou popularitu a stal se jednou z prvních učebnic dětské psychiatrie, neboť v něm Hoffmann brilantně zachytil chování, které by dnes odpovídalo aktuálním kritériím ADHD. Následně britský pediatr George Still ve své vědecké práci z přelomu devatenáctého a dvacátého století popsal třiačtyřicet případů dětí, které trpěly „defektem morální kontroly“. Jejich symptomy zahrnovaly nízkou sebekontrolu, impulzivitu a vztek. Ačkoli studie souvisela spíše s poruchami chování než s ADHD, Stillův přístup inspiroval budoucí generace k rozvoji moderních diagnostických kritérií v této oblasti. V roce 1943 pak popsali němečtí lékaři Franz Kramer a Hans Pollnow fenomén „hyperkinetického onemocnění“. Líčili děti, které trpěly extrémní neposedností, motorickým neklidem a agresivním chováním. Snaha lékařů sjednotit tyto příznaky pod jeden diagnostický rámec byla zásadní předzvěstí dalšího vývoje.

V druhé polovině dvacátého století začali vědci hledat nové teorie, jak vysvětlit příčiny těchto problémů. Marion Shirley, americká pediatrička, se v roce 1939 zaměřila na předčasně narozené děti a zjistila, že porodní trauma a nezralost nervové soustavy u nich způsobují nepozornost a neklid. To ji vedlo k myšlence „minimálního mozkového poškození“. Tento koncept dále rozvinuli neurolog Alfred Strauss a pedagožka Laura Lehtinen. Spojili ho s širokou škálou problémů, od poruch pozornosti až po obtíže s chováním, avšak často bez jasných organických příčin. Snaha pochopit ADHD se v tomto kontextu neustále vyvíjela, a tak Oxfordská mezinárodní studijní skupina navrhla pojem „lehká mozková dysfunkce“. 

Americká psychiatrická společnost (APA) tento přístup podpořila a v roce 1968 zavedla pojem „hyperkinetická dětská reakce“, a to ve své druhé verzi Diagnostického a statistického manuálu duševních poruch (DSM-II). APA tuto koncepci dále rozvinula a v roce 1980 poprvé představila termín ADHD, a sice ve třetí verzi manuálu DSM-III. Ten definoval tři typy poruch: ADHD, tedy poruchu pozornosti s hyperaktivitou, ADD bez hyperaktivity a reziduální typ ADD-RT. V roce 1987 pak APA přišla s revidovanou verzí DSM-III-R, která sjednotila podkategorie pod jednu diagnózu ADHD a zdůraznila větší rozsah symptomů hyperaktivity. Následující verze, DSM-IV (1994), představila tři podtypy: převážně nepozornostní, převážně hyperaktivně-impulzivní a kombinovaný typ.

S DSM-5 v roce 2013 došlo k výraznému rozvolnění diagnostických kritérií a k redefinici ADHD jako celoživotní poruchy. Věk prvního výskytu symptomů byl změněn ze sedmi na dvanáct let a byla zavedena kategorie „částečné remise“. Moderní pojetí ADHD, které zavádí DSM-5, rozhodně není konečnou podobou diagnostických kritérií. Naopak je vnímáno jako velmi provizorní „diagnostická stanice“, která se bude ještě dále a výrazně vyvíjet.