Základní školy na venkově nemají na růžích ustláno. Vedení škol a zřizovatelé z obcí se stále intenzivněji zabývají otázkou, jak zajistit fungování školy v situaci dlouhodobého úbytku žáků a jak připravit a zajistit přechod školy na nový plánovaný systém financování. V našem případě se již dnes jedná o nejmenší dvoustupňovou školu v Kraji Vysočina a možná i v celé ČR. Dospělá laická veřejnost nelibě vnímá názory o potřebě přehodnocení základního školství v obci ve smyslu redukce II. stupně základní školy, protože II. stupeň byl součástí školy po celá desetiletí. Zaznívají názory, že redukce II. stupně je počátek demontáže samotné obce. Není jednoduché na veřejnosti obhajovat nepopulární změny a opatření. „Účetní matematika“ je však neúprosná, dlouhodobé zdroje na financování školy a obce musejí být vyšší než souhrn výdajů, opak vede k rychlé hospodářské destabilizaci nejen školy, ale i obce samotné. Případná, nebo i nutná redukce II. stupně základní školy je záležitost vyžadující pečlivé naplánování, protože jak školy, tak obce mohou být vázány dotačními závazky. Je to však i pro mne demotivující činnost, protože každému starostovi, každé obci jde především o rozvoj, nebo minimálně o udržení stavu. V našem případě máme vážné zkušenosti s následky nedostatečného financování školy v minulých letech. Přestože škola po mnoho let vykazovala úbytek dětí, investovala obec do zateplení školy, škola získala grant na další odbornou činnost a nyní není jednoduché naplánovat financování obce a školy na příští období bez rizika další ztráty. Nyní má pouze 68 dětí na obou stupních základní školy. Ve funkci ředitele malé školy musí být ve vztahu k obci osobnost, která se nebude bát jednat o problémech a bude chtít znát řešení ze strany zřizovatele. Pasivita v řízení školy a ve vztahu ke zřizovateli vede k hospodářským problémům, kterými může dojít až k porušování rozpočtové kázně. Je-li komunikace mezi obcí a školou (pomalá a bez zájmu řešit příčiny problémů v hospodaření) na nízké úrovni, nelze provést žádná organizační opatření vedoucí ke stabilizaci. Domnívám se, že je správné, aby za současného právního stavu rozhodoval o škole zřizovatel. Jako určitou komplikaci vidím tu část školského zákona, která upravuje postavení ředitele školy. Myslím si, že zřizovatel by měl mít větší pravomoc. Je téměř jisté, že dojde k intenzivnějšímu „boji“ o potenciální žáky tam, kde ještě nějací jsou. Škola a obec, která je jejím zřizovatelem, musejí připravit tak kvalitní plán, aby děti a jejich rodiče získali přesvědčení, že škola, kterou jejich dítě navštěvuje, je ta nejlepší. Mám na mysli venkovskou školu. Na druhou stranu není bez zajímavosti připomenout, že existovala doba, kdy i v odlehlých venkovských oblastech byly vystavěny a zřizovány nové základní školy, a myslím si, že tomu bylo v horších ekonomických podmínkách, než které jsou nyní. Závěrem si dovolím konstatovat, že plány na podporu nebo redukci venkovské základní školy je potřeba připravit s velkým předstihem, aby vůbec bylo možné skutečně řízeně a plánovaně dosáhnout stanoveného cíle. Kromě demografických údajů, ze kterých vyplývá úbytek obyvatelstva na venkově, a tím pádem žáků ve školách, je dle mého názoru znatelnou zátěží škol příliš vysoká míra technických předpisů (např. hygienických) a z toho vyplývajících povinných investic. Desítky let nebyly ve školních jídelnách elektronické bezdotykové baterie a tato skutečnost se nijak, ani statisticky neprojevila na zdraví naší generace. Je více provozně-technických problémů, které musejí ředitelé základních škol řešit. Omezením zbytných výdajů mohou získat potřebné prostředky na důležitější potřeby. Nemalou uspořenou položkou například může být úspora vyplývající ze změny správce počítačové sítě, změna SW licencí, zavedení IP telefonie a redukce standardních telefonních linek. V souhrnu je možné s jistotou říci, že se dají uspořit desítky tisíc korun ročně.

Placená zóna

Leoš Bláha