O ŠKOLNÍM PSYCHOLOGOVI

Čím dál tím častěji se setkáváme s názorem, že na každé škole by měl být školní psycholog. Jsou i školy, které ho mají. Mně to přijde jako vynikající nápad. Ano, hlasuji všemi deseti pro to, aby na každé základní i střední škole byl, podle velikosti, aspoň jeden školní psycholog. A hlasuji všemi deseti také pro to, aby se tato specializace skutečně na nějaké vysoké škole vyučovala. Aby byli školní psychologové stejnými specialisty jako psychologové dětští či dospěláčtí. O práci školního psychologa totiž panuje zkreslená představa, že by to měl být dětský psycholog s tou výhodou, že hnízdí přímo ve škole a je po ruce, když má nějaké dítě problém. To je ovšem pouze dislokovaný dětský psycholog. Psycholog školní by měl být odborníkem na celý ten prazvláštní ekosystém zvaný škola. Neměl by řešit pouze děti a jejich problémy, protože školu netvoří pouze děti a jejich problémy. Školu tvoří také učitelé a jejich problémy a vedení školy a jeho problémy a rodiče a jejich problémy. Školní psycholog by měl obsáhnout vše. Předpokládám, že by to byl velmi náročný obor, protože by musel zahrnout práci jak s dětmi, tak s dospělými (což je z hlediska psychologie velký rozdíl), práci s jednotlivcem i s kolektivem a v neposlední řadě i dovednosti policejního vyjednavače, to když školu přepadne zvlášť agresivní rodič. Aby se totiž ve škole dobře učilo (učilo se), musejí být v pohodě jak děti, tak učitelé. Unavené, stresované, nešťastné, šikanované, nevhodně zamilované, zakomplexované či anorektické dítě se nebude dobře učit, lépe řečeno, bude na školu kašlat, protože řeší zásadnější problémy. Unavený, stresovaný, nešťastný atd. učitel nebude dobře učit, protože řeší zásadnější problémy. Pokud je ve stejné situaci dejme tomu účetní, je to pitomé, protože se jednak necítí dobře a jednak může udělat chybu. Ale učitel je neustále v kontaktu s dětmi a velmi je ovlivňuje. Pětačtyřicet minut téměř absolutního soustředění a komunikace s dvaceti až třiceti osobami, deset minut pauza, během níž je nutné dojít do kabinetu a z kabinetu, připravit si věci na další hodinu, odskočit si na toaletu a věnovat se několika žákům, kteří přijdou s nejrůznějšími záležitostmi (potvrzení o studiu, omluvenka, jakou jsem dostala známku z písemky, dotaz na exkurzi…). Dovedete si představit, jak je to psychicky náročné? A zvlášť ve chvíli, kdy máte osobní problémy nebo problémy s kolegou nebo s vedením, kulminuje klasifikace, jste atakováni fňukáním dětí, které půl roku nic nedělaly a na poslední chvíli si chtějí vytáhnout známku, případně telefonáty rodičů takových dětí… Nedovedete. Kdo nezažil, nepochopí. Ideální by ovšem bylo, kdyby děti nepocítily, že je učitel přepracovaný, vyčerpaný, naštvaný či nešťastný. A i od toho by měl být školní psycholog. Aby se staral o pedagogický sbor a snažil se ho udržovat v pohodě, řešil problémy, které v jeho rámci vzniknou – stejně jako se řeší problémy, které vzniknou ve třídě. Měl by poznat, kdy učiteli hrozí vyhoření, kdy je přepracovaný atd. a měl by mít možnost nabídnout v takové situaci účinnou pomoc. V neposlední řadě by se měl školní psycholog zabývat i vztahy mezi učiteli a žáky. Jak praví staré moudro, nikdy se nezrodil člověk ten, aby se zavděčil lidem všem. Žádný učitel nebude sedět všem stovkám či tisícovkám žáků za svou kariéru, i kdyby byl sebelepší, protože lidé jsou prostě různí. Žádné dítě nebude oblíbené u všech vyučujících. Tak to prostě je. Koneckonců ve škole nejsme proto, abychom se navzájem milovali, na to mají naši žáci své rodiče. Jsme tu kvůli práci, a v práci se k sobě máme chovat korektně. Oboustranně korektně. A pokud mezi učitelem a žákem vypuknou nějaké animosity, kdy například žák učitele záměrně provokuje nebo naopak učitel žáka zesměšňuje, pak by měl opět nastoupit školní psycholog a přijít na kloub tomu, co za tím je. No, nebyl by to jednoduchý obor…