PŘEZOUVÁNÍ BUDIŽ POŽEHNÁNO

JAK PANTOFLE POMÁHAJÍ ŽÁKŮM TESTOVAT HRANICE MOŽNÉHO Všimli jste si někdy, pokud jste pedagogové, kolik emocí a vášnivých diskusních příspěvků ve sborovně vyvolají témata jako rozdělování šatních skříněk či povinné přezouvání?

K přezouvání se obvykle s gustem vyjádří každý. Každému je jasné, jestli je lepší přezouvání vyžadovat, nebo nad ním mávnout rukou, jestli se přezouvat celoročně, nebo jen přes zimu, jestli se v trestním řádu jedno nepřezutí rovná pozdnímu příchodu, nebo zda je pozdní příchod horším proviněním. Nekonečné jsou také debaty ohledně toho, zda žáka, který je nepřezutý a nemá přezůvky, nechat po škole chodit v ponožkách, či ne…

Ponechme stranou smutný fakt, že by bylo lépe, kdyby stejně vášnivě, zasvěceně, erudovaně a kompetentně diskutovali pedagogové o zavedení, smyslu a náplni třídnických hodin či adaptačních kurzů. Ponechme stranou i smutné zjištění, že se učitelé do posledně zmiňovaných debat tak horlivě nepouštějí proto, že naznačeným tématům rozumějí mnohem méně než přezouvání, a rozeberme si přezouvání samotné.

Vítězství nad autoritou

Přezouvání je totiž fantastická věc. Puberťáci a adolescenti, hezky česky výrostci, mají v popisu práce pokoušet se prolomit hranice, které jim nastavují dospěláci. Dospěláci zase mají v popisu práce tyto hranice udržovat. Často si přitom připadají jako kolie, která má za úkol nahnat

Placená zóna

Veronika Válková