FERNET A LÍZÁTKO

Vycházel z vietnamské večerky. V ruce nesl fernet a v puse měl lízátko. Zkrátka, když šel koupit nějakou munici na mejdan, přibral k tomu u pokladny jedno jahůdkové „čupa čups“ s práskacím práškem. Znám toho mládence docela dobře. Už přes dvacet let s ním bydlím v jednom bytě.

Dokonce jsem byl u jeho porodu. A manželka ostatně taky. Ačkoli tvář našeho nejstaršího syna, o němž je řeč, zdobí strniště hodné mořského vlka, jeho lodě kotví stále ještě v přístavu dětství. Když se mu po oslavě osmnáctin udělalo nevolno, nejvíce litoval, že na svém nočním  stolku znečistil několik komiksových sešitů s kocourem Garfieldem. To, že přesedlal z mateřského mléka na fernet, ještě neznamená, že dospěl. Plácá se na pochybných vysokých školách, vážné známosti ani ambice nepěstuje a mama  hotel s plnou penzí mu stále ještě nepřipadá. Ale abych tomu pánovi s lízátkem nekřivdil. Má i své přednosti. Naprosto bravurně umí například spát až do oběda, koukat se v televizi na všechny programy včetně Šlágr TV, ohřívat si párky v rychlovarné konvici, blokovat záchod v době, kdy zbytek rodiny potřebuje odejít do školy a do práce, případně se v tomto čase důkladně sprchovat. Pokud by se konalo mistrovství světa ve vytrvalostním sprchování v krajně nevhodnou dobu, pevně věřím, že by si sáhl na medaili. A co teprve osudová láska jménem PlayStation! Nejnudnější časosběrný dokument na světě by snímal našeho synka, kterak v tomtéž křesle a s tímtéž ovladačem celé roky pohání figurky fotbalistů po obrazovce - jen         pokožka zvolna obrůstá chlupy, vousy a rohovinou a kakao na stolku u televize už není v puntíkovaném hrnečku s Medvídkem Pú, ale v černém hrnku s nápisem Ultras Sparta Praha.                                                     Čenda je prostě příslušníkem dětinské generace, která tráví většinu času na virtuálních hřištích, zatímco realita je pro ně vzdálená jako Ulánbátar či alespoň Čierná při Čope. Nikdy nezapomenu, jak se hlásil na vysokou. Radil jsem mu, ať přihlášku pošle doporučeně. Druhý den ráno u nás zvonila pošťačka. Synek si liboval, jak rychle odpověď z fakulty přišla. Když obálku rozlepil, objevilo se známé písmo. Ano, náš vysokoškolák zaměnil adresáta a odesilatele a poslal si dopis sám sobě. Doporučeně! 

„Vyhoď ho z baráku,“ radilo mi několik známých. „V džungli velkoměsta se otrká a přestane být takový hobit.“ Jenže to není jen tak. Čeněk je hrozně zákeřný člověk. Od jisté doby, jako by cítil horkou půdu pod nohama, se chová mile, příjemně, vlídně, laskavě, skromně a v rychlovarné konvici už vaří převážně jenom vodu na čaj. A tak s námi a plnou penzí zůstává dál. Občas si říkám, kde jsme jako rodiče udělali chybu. Vždycky jsme se snažili, aby  se naše děti měly dobře a doma se jim líbilo. Možná jsme to přehnali. Vždycky v zimě, když měly jít ven, jsme jim napřed dýchli do rukavic, aby ruce v zimním chladu vklouzly do tepla… Proto vám radím, buďte na své potomky občas  trochu jako ras - rozházejte jim lego, přišlápněte sáňky, plivněte do rukavic, vysprchujte jim tablet, vylupte adventní kalendář. Prostě nějak narušte disneyovskou rodinnou idylu, jinak s vámi dětičky zůstanou až do               Ale vážně. Opravdu si myslím, že tahle generace nějak programově odmítá dospět. My jsme alespoň zbourali komunismus, oni Islámský stát lízátkem neporazí a fernetem už teprve ne. Sedí si u svých elektronických udělátek, zatímco skutečný život jim utíká mezi prsty. To já v Čendově věku jsem běhal po světě, po koncertech, divadlech, kinech, výstavách a - ano - i po brigádách. A proč? Protože už jsem byl dospělý. A ještě k tomu ženatý. To já v Čendově věku už jsem… vlastně měl Čendu. No jo, to je hergot pravda. A brigád bylo mnohem víc než výstav a koncertů. To víte, museli jsme Čendu krmit, šatit, přebalovat, kupovat mu kakao a lízátka. Fernet tehdy naštěstí ještě                 nedokázal odšpuntovat.                                                     

Život je prostě plný paradoxů. Musím to říct mámě, aspoň se zasměje. Zajdu za ní hned. Bydlí v baráku jen o patro níž. Vlastně je to její barák, který jsme před lety předělali na dvougenerační. A když už u ní budu, tak si půjčím majolku, několik vajíček a dvoustovku večer na pivo, protože jsem si zapomněl vybrat z bankomatu. Máma je v pohodě. Ta má pro mě vždycky pochopení a nějakou tu legrační hlášku k tomu. Jak to říká? „Geny nevyčůráš!“ Nebo  tak nějak.

***

Naše generace alespoň zbourala komunismus, oni Islámský stát lízátkem neporazí a fernetem už teprve ne.

Ervín Bedrníček