CIMRLEUM ANEB TAJEMSTVÍ NAŠEHO JÁRY

V Humpolci odhalili pamětní desku Hliníkovi. Postavě, která se ve filmu Marečku, podejte mi pero! ani jednou neobjeví. Pamětních desek neexistujícího velikána Járy Cimrmana bychom našli nespočet. Co přitahuje český národ k těmto poťouchlým mystifikacím? Letošní „cimrleum“ čili jubileum padesáti let existence Divadla Járy Cimrmana nutí k zamyšlení.

Kdyby se na nějaké veliké louce hrály všechny cimrmanovské hry najednou a my bychom se na ně dívali - stylově - třeba ze vzducholodi, naskytl by se nám dojemný pohled na hemžení kuriózních uhlobaronů, továrníků, policejních inspektorů, pomocných učitelů, polárních i tropických badatelů, dědů Vševědů a všemožných vousatých žen. I zápletky Cimrmanových dramat stojí za pozornost. Uprchlý vězeň se ze své cely prokope tajnou chodbou do lesní restaurace. Zde se setká s pilotem havarované vzducholodi, z něhož se vyklube pašerák, který jej kdysi dostal za mříže. Ještě že tu na něj dvacet let v převleku za reklamní figurínu číhá policejní agent...

Inspirace povýtce brakovými žánry je ještě umocňována ochotnickou horlivostí herců-badatelů. Z prkenné strojenosti a přehnaně pedantské výslovnosti, kterou si autoři Zdeněk Svěrák a Ladislav Smoljak přinesli zřejmě ze školství, se během let vytvořil svérázný neherecky herecký styl. K tomu připočtěme pověstné semináře s přednáškami a referáty, jež divadelním hrám předcházejí. „To je schůze?“ zeptá se ve filmu Nejistá sezóona příslušník Veřejné bezpečnosti, když nahlédne do sálu, kde právě probíhá cimrmanovské sympozium.

V čem tedy tkví půvab a obliba výhradně pánského Divadla Járy Cimrmana, které se dílem průkopníka slepých uliček s pahrbkem geniality na temeni zabývá už padesát let?

Řada odborníků si nad tím lámala hlavu, ale vždy nakonec zůstává něco nevysloveného. V základu určitě stojí geniální nápad postavit na piedestal virtuálního velikána, což evokuje jak naše obrozenecké pudy, tak i různé stalinské kulty. Dále se poukazuje na rafinované spojení intelektuálního a lidového humoru, které přitahuje diváky bez „třídních“ rozdílů. Jiří Suchý vidí úspěch cimrmanovců v tom, že nebyli vázaní na žádnou dobovou módu, jakou byl v případě jeho Semaforu rokenrol a jazz. Přemysl Rut rozlouskl tajemství liptákovského polyhistora lapidárně: „Cimrman jsme my.“ (Rozuměj - my Češi.)

A kromě nezbytného talentu a píle je tu ještě jakási cudnost či soudnost, která nedovolí tvůrcům nasadit Cimrmana do reklam a na přívěsky, aby se lidem Největší Čech (ze stejnojmenné ankety ovšem vyřazený) neznechutil. Cimrman je jistota kvality stejně jako české sklo, jenom se hůř exportuje. Nevadí, alespoň v něčem jsme jedineční. V dělání si legrace ze sebe samých.

***

Jára Cimrman slavící, pomáhající Divadlo Járy Cimrmana a Český rozhlas Radiožurnál zahájily celoroční projekt Půlstoletí s Cimrmanem. Společně tak oslaví nejen padesát let od chvíle, kdy jméno největšího českého génia poprvé zaznělo v Českém rozhlase, ale hlavně jubilejní padesátou sezonu legendárního divadelního souboru. Coby první akce projektu se minulý měsíc v Tanvaldu uskutečnil největší sraz fanoušků Cimrmana v České republice. Kromě spanilých jízd cyklistů a pochodu v historických kostýmech k Majáku Járy Cimrmana byl na programu křest vzpomínkové knihy Půlstoletí s Cimrmanem, hudební a divadelní vystoupení nebo velká přehlídka živých obrazů z Liptákova. Radiožurnál barvitý rej cimrmanofilů živě vysílal. Výtěžek z akce byl věnován na charitativní účely. Podarovány byly nadace Paraple, Slunce pro všechny a Světluška, které pomáhají lidem se zrakovým postižením, s poškozením míchy či pacientům se speciálními potřebami. Další kulturní i charitativní počiny lze sledovat na nově spuštěné webové stránce www.cimrman.rozhlas.cz. J. N., Foto Martin Miler

Text: Jan Nejedlý