Děti mohou díky umění zažívat svobodu

Měl jste ve škole přezdívku?

Ve skautu mi říkali Minimax a ve škole Maxa podle žížaly nebo nějaké podobné entity z televizního Studia Kamarád. Vždycky jsem měl přezdívky spojené se svým jménem.

Jak jste k němu vlastně přišel? Že by se rodiče v době normalizace inspirovali Maximem Gorkým?

Legenda je taková, že mě rodiče zplodili v městečku Sainte-Maxime, které se nachází vedle Saint Tropez v jižní Francii, kde se jim zalíbilo. Ale nevím, jestli to není „too good, to be true“. Rozhodně je Sainte-Maxime ovlivnil víc než Maxim Gorkij.

Jste ročník 1976. Na tu dobu to bylo dost nezvyklé jméno.

To ano. Dneska je Max nebo Maxmilián trendy jméno, ale tenkrát nás bylo v Československu pár. 

Svůj typický rozevlátý účes jste nosil už jako školák?

Nosil jsem různé copánky, ale rozcuchaný jsem byl už na základce.

Děti, co se vymykají průměru, mívají občas ve škole problémy ať už s vrstevníky nebo učiteli... 

To si moc nepamatuju. Když přišla revoluce, bylo mi třináct. Do té doby jsem proplouval celkem bez obtíží. Číst a psát jsem uměl už před školou, takže jsem se ve škole spíš nudil. Na první stupni jsem měl samé jedničky, problémy přišly až na druhém stupni, kdy se začala učit drsnější matika, fyzika a chemie. Vzhledem k tomu, že jsem vyrůstal ve výtvarné rodině, chtěl jsem se už jako dítě stát malířem nebo výtvarníkem. Mým oblíbeným předmětem byla výtvarka. 

Vás už ve škole minulo malování továren a Auror?

Neminulo. Aurory mi šly. V tom jsem byl dobrej.