Hipster je zvláštní živočišný druh. Vyskytuje se v Karlíně, na Vinohradech, ve Vršovicích, v Holešovicích, na Letné a ještě v několika dalších západních metropolích. Historicky prvním hipsterem nebyl beatnik Jack Kerouac, jak se má všeobecně za to, ale Tóma Hluchoněmec z filmu Tajemství hradu v Karpatech, jehož tvář zdobil kapitální hipsterský plnovous a ještě k tomu jezdil na elektrické skládací koloběžce.


Kromě vousů a kolobrndy vyznačuje se hipster dále brýlemi s nedioptrickými skly, barevnými kalhotami, flanelovou košilí, sakem po dědovi, tetováním ve tvaru mytologického patisonu a nevázaným životem. V zimě roznáší cibetkovou kávu a fair trade briošky v alternativní kavárně v Berlíně, na jaře prodává vinylové desky v antikvariátu na předměstí Londýna, v létě češe révu na vinicích v Burgundsku a v září mu v tabletu padne zrak na inzerát, že základní škola v Ouholičkách u Prahy hledá učitele češtiny a občanské nauky na zkrácený úvazek. Jelikož mu to přijde jako sdostatek nekonvenční, nezávislá a nekomerční výzva, na inzerát odpoví. A jelikož v Ouholičkách berou všechno, co má ruce a nohy, hipster získá stálé zaměstnání ve státních službách.


Nechci kategoricky tvrdit, že takový člověk za katedru nepatří. Tento citlivý jedinec sledující žhavé módní trendy děti dozajista zaujme. A s trochou štěstí jim může předat i jistou vnímavost k umění, ačkoli monotónní tóny smoothjazzového saxofonu na výchovném koncertě ve veganské kavárně Leknínový jednorožec žáky 5. B po třech hodinách pravděpodobně poněkud uondají. Skutečné trable s hipstery ve škole nespočívají také ani v tom, že si co chvíli přiskřípnou plnovous do šuplíku u katedry, že ve školní jídelně fotí rajskou s kolínky na Instagram, že po hospodářce požadují výplatu v bitcoinech, ani to, že na školním výletě ubytovávají žáky přes Airbnb, takže jedni bydlí ve slunném bytě distingovaných hungaristů, zatímco druzí se tísní ve sklepní mansardě pochybné sufražetky, kde přes stolní lampu visí přehozen růžový podvazkový pás s krajkami. Potíž spočívá v tom, že hipster obvykle do tří měsíců zvedne kotvy a zmizí. Buď vyslyší výzvu jet s tamburínovým kvartetem na šňůru po portugalských čajovnách, nebo se rozhodne dopsat knihu esejů na grantovém tvůrčím pobytu v Reykjavíku. A děti rozjařené netradičním kantorem zůstanou na ocet.


Hipsterský kantor však není jediný, kdo se minul povoláním. Za katedrou můžete potkat třeba i řadu neúspěšných spisovatelů. Jejich přítomnost se pozná podle toho, že ve sborovně začnou závratnou rychlostí mizet papíry do kopírky, že ve školním časopise Malý tvořílek ubývají literární práce žáků, zato v něm začne vycházet na pokračování kantorův román o manželské krizi, nebo že ze seznamu povinné četby vypadne Babička a Saturnin a nahradí je učitelova psychologická novela Beton a sbírka lyrických črt Pěnkavička v rákosí. 







Paseku může natropit i kantor-humorista, co marně objíždí oblastní kola konkurzů na stand-up comedy, a tak si svůj ostrovtip brousí aspoň ve škole. O tělocviku píše do třídnice téma hodiny „salto mortale“, v katalogových listech připisuje k žákům zkratky typu UH, což znamená „umí hovno“, a při výkladu často zkouší úspěšnost svých komických monologů, takže se žáci dozvědí, jak pedagogův jezevčík dostal průjem, ale zůstanou jim utajeny druhy vedlejších vět i halogeny a halogenidy. 


A tak bychom mohli pokračovat dál a dále. Když se pro kantorské řemeslo rozhodne plachý snílek, děti jeho příchod do třídy zpravidla vůbec nezaregistrují a ve sborovně jej může zachytit jen dovedně nalíčená fotopast. Ani opačný případ, energický pedagogický nadšenec, není pro školu požehnáním. Na klasifikační konferenci je schopen přijít v nočním negližé, neboť mají zrovna se třídou pyžamový den, nebo na ni nepřijde vůbec, protože se právě nachází na seznamováku, stmelováku, puťáku nebo doškolováku, z něhož se vrátí s projektem Zažij školu v sobotu!, který upřímně nenávidí děti, rodiče i kolegové. Podobnou pohromou jsou i kantoři-teoretici, co sledují veškeré progresivní proudy v pedagogice, jakož i ministerské vyhlášky a kurikulární reformy, avšak žáci jim lezou po hlavě, takže teprve v první den prázdnin spokojeně v kabinetě vydechnou: „Konečně je možné něco dělat!“ – a jmou se vyplňovat kolonky v katalogových listech vystrkujíce vzrušením ze rtů špičku jazyka.


 


Ervín Bedrníček