Otužovat, či rozmazlovat?

Je to odvěké rodičovské dilema. Je lepší své potomky opečovávat, oprašovat a umetávat jim cestičky, nebo spíš drezírovat a spartánsky otužovat? Jedno je jisté. Rozmazlené děti zažívají v dospělosti podobné množství stresů a traumat jako děti nadmíru peskované či zanedbávané.

Moje babička měla osm sester, s nimiž vedla domácnost, a dědeček bratra, kterého vydržoval na studiích. Byli vychováni ke skromnosti, pilné práci a úctě ke starším. Pomáhali na poli a vykali svým rodičům. I moji rodiče měli od dospělých spoustu příkazů, zákazů a povinností. A neodmlouvali. Poslouchalo se na slovo. 

Já byla jedináček, ale stále platilo, že nemám mluvit, nejsem-li tázána, chovat se doma i na veřejnosti tiše, zdravit, poprosit a poděkovat. Ve škole při hodině jsme měli ruce za zády, čekali na vyvolání a pak odpovídali celou větou. O přestávkách jsme korzovali tiše po chodbě. V družině jsme si psali úkoly a teprve pak si šli hrát. Stal-li se někomu úraz, dostali jsme vynadáno, že jsme nedávali pozor, a odcházeli jsme domů s poznámkou. 

Čas oponou trhnul. Čím dál starší rodiče mají stále méně dětí. Ve společnosti přibylo díky pokroku medicíny starších lidí a role se pomalu obrátily. Dospělí stále na děti dohlížejí, o všem s nimi vyjednávají a nic jim nenařizují, naopak je prosí o sebemenší pomoc v domácnosti. Za těch třicet let svobody vyrostla vrstva opečovávaných dětí, ale rapidně klesla jejich obratnost. Za úraz dítěte dnes dostane vynadáno učitel. Děti na učitele útočí a šikanují i spolužáky. Dětské party zmizely z přírody na sociální sítě. V tramvaji stojí maminky nad čtyřletými řvoucími dětmi a omlouvají se jim, že nestihly koupit oblíbený pamlsek. Psa venčí babičky, aby se udržely kondici, zatímco fyzická výkonnost potenciálních branců klesla. Ostatně, vojenská služba byla už před lety zrušena. 

Celý článek naleznete v tištěné podobě časopisu Rodina a škola nebo v online archivu.

Kateřina Cajthamlová