Bez svobody si život neumím představit

Setkat se s investigativním novinářem není jen tak. Pohybuje se neustále v terénu, diář rozparcelovaný na minuty, schůzka za schůzkou. A když je ten novinář navíc ještě spisovatel, který právě dokončuje novou knihu, je to ještě složitější. Počkat si však na novináře a spisovatele Jaroslava Kmentu, kvůli němuž padaly vlády a vznikaly nové zákony, se vyplatí. Jaká byla jeho cesta k žurnalistice? Jak vidí naši společnost v předvečer výročí sametové revoluce? Jak by coby absolvent pedagogické fakulty učil mediální výchovu? Co by řekl dnešním žákům o naší době?

Jakou jste měl ve škole přezdívku?

Jeden čas mi říkali Kometa. Bylo to odvozeno od jména Kmenta. A možná to vzniklo i proto, že jsem hrál fotbal a byl jsem rychlý jako kometa.


Ve slovníku jsem našel, že výraz „kmenta“ označuje podivína stranícího se společnosti. 

Znám jen souvislost s kmentovou látkou. S tímto významem jste mě překvapil, i když v mém případě tak úplně neplatí. Společnost spíš vyhledávám, chci být hned u všeho dění a všechno nasát.


Jak vzpomínáte na léta prožitá na základní škole?

Pamatuju si jen takové střípky. První láska. Dívka, do které jsem se zamiloval ve třetí třídě. Pak paní učitelka Jonášová, která vždycky ráno chodila mezi lavicemi a hrála na housle. Vyvolávalo to ve mně velmi příjemný pocit. Radši bych poslouchal pět hodin housle, než se pak učil. Taky si pamatuju, že paní učitelka hodně kouřila, ne před námi, ale závan kouře ji všude doprovázel, jak jím byla nasátá. Měla bílý učitelský plášť a v kapse jí prosvítaly cigarety, nejspíš bétéčka. To jsou vjemy, které na mě zapůsobily. Ale co do nás ve škole hustili, to si moc nepamatuju. Základka je pro mě už doba kamenná.


Nasměrovala vás paní učitelka Jonášová k psaní?

To ne. Já byl tehdy ještě takový divoušek, co miloval fotbal. A byť na to dneska už nevypadám, byl jsem sportovně nadaný a až do šestnácti jsem hrál aktivně fotbal. O novinařině jsem začal přemýšlet až někdy na gymplu


Ale touha být u všeho dění ve vás byla odjakživa.

To je pravda. Být u všeho a o všem referovat. Když jsem chodil na fotbal, psal jsem o zápasech referáty, které se pak věšely u nás v Nymburce na náměstí do vývěsky. Hrozně rád jsem to psal, ale jinak jsem chtěl dělat sport a nic jiného jsem neřešil. 


Celý článek naleznete v tištěné podobě časopisu Rodina a škola nebo v online archivu.

Jan Nejedlý