Po práci legraci

Výročí sametové revoluce zaznamenalo na školách velký ohlas. Přiblížit dnešním dětem minulý režim však není snadné. Někde to vzali s humorem, jinde si připomněli ony časy velmi autenticky.

Na pražské ZŠ Mendelova uspořádali malý filmový festival, během něhož děti zhlédly krátké filmy s tematikou od 50. let po rok 1989. Nakonec se naučily píseň Jednou budem dál, což byl i název festivalu. Dále žáci zpracovávali výtvarné a literární práce na téma Svoboda a Sametová revoluce. Navštívili také různé edukační programy, např. multimediální projekt Totalita na Karlově náměstí.


Rádio Jerevan

Na česko-anglické základní škole a gymnáziu Hello v Ostravě Porubě se inspirovali trilogií lexikonů Po práci legraci, které mapují lidový humor z dob socialismu. Anekdoty, průpovídky, hesla, hádanky, přezdívky, písňové parodie či hlášení rádia Jerevan – všechny tyto folklorní útvary našly využití na zdech školy včetně toalet. Využity byly i sklepní prostory, kde návštěvníky už ale přešel smích. Žáci tam totiž vytvořili výslechovou místnost z 50. let, kde také zahráli inscenovaný výslech.

         Na výstavě, kterou připravili studenti pod vedením paní profesorky Gabriely Juránkové, jste mohli dále shlédnout dětský pokojíček z 80. let včetně typické výzdoby v podobě dobových plakátů pop-music. Zavzpomínat jste si mohli také v obchodě, kde žáci za pomoci rodičů a prarodičů shromáždili neuvěřitelné množství dobových pochutin i výrobků všeho druhu. Divadelně pojatá byla dále ukázka ze spartakiády či z vyučovací hodiny, které velela komisní soudružka učitelka. Zde smích opět mrzl na rtech.  

Do dvojic!

Socialistické školství nechali žáky zakusit také na pražské ZŠ Petřiny Sever. Jak popisuje paní učitelka Markéta Klempířová: „Ze třídy zmizel koberec, stavebnice a gymbalony. Děti jsem oslovovala příjmením. Při vyučování se nesmělo jíst, pít, vstávat z lavice, chodit na záchod.  Téměř každému jsem umožnila vyzkoušet si být v této atmosféře zkoušen u tabule. O přestávce se kroužilo ve dvojicích po chodbách. 

         Děti to vzaly opravdově, a tak byla atmosféra velmi dobová, naplněná strachem. Děti brzy zjistily, že si musí pomoct samy, hlavně nenápadně a že téhle paní učitelce se pravda do očí neříká. Vlastně se jí neříká nic. A sebehodnocení? Všem bylo brzy jasné, že o svém osudu a učení rozhodně nerozhodují.

         Děti jsme odměnily na konci dne malou sladkostí, protože to bylo emočně náročné. Někdo z toho pochopil víc, někdo méně, ale všichni byli šťastní, že se do třídy vrátil koberec a centra. Že chyby, které uděláme, si můžeme opravit a okomentovat, že si můžeme část práce volit podle sebe, pracovat každý svým tempem, že se můžeme při hodině dojít vysmrkat, nebo si dokonce zaskákat na balonu, že se můžeme se společně poradit a různé názory jsou povoleny. Že můžeme ve třídě normálně dýchat a pracovat na sobě.“

Jan Nejedlý