Vše nasvědčovalo tomu, že Radim Pešout nebude jen tak ledajaký člověk. Již coby embryo na ultrazvuku se tvářil nezvykle hloubavě a oduševněle. Jeho narození, jak to u výjimečných osob bývá, provázely zvláštní úkazy. Vlak do Poříčan měl ten den dvacet minut zpoždění, zemědělci na poli vykopali bramboru připomínající tvarem lorňon, paní Pešoutové pustilo oko na punčoše a do staré kůlny v rohu zahrady uhodil blesk tak silně, až spadl žebřík u chlíva.

Celá rodina Pešoutova tudíž hned věděla, že jejich potomek bude ojedinělý a brilantní jedinec. Už jakožto kojenec žmoulal dudlík v hubě „tak nějak vědoucně“, jak se vyjádřil strýc Prouza, který měl za sebou dva semestry teologie v Litoměřicích. Hagiografie malého génia pak utěšeně narůstala. Když se Radimek ve věku čtyř let ztratil, našli ho po několika hodinách v lese, jak se baví s mravencem, podobně jako když malý Ježíš rozmlouval v chrámu jeruzalémském se zákoníky. Radim sděloval zástupci lesního hmyzu, že mají neúčelně postavené mraveniště, a radil mravenečkům, jak ho opravit. 

Když klouček povyrostl a naučil se číst, pravidelně si podtrhával v leporelech zásadní pasáže, nebo třeba celé odpoledne studoval kapesník. Také měl rád učenou mluvu. Místo povelu „Budíček!“ se nechával budit zvoláním „Časová dotace pro spánek vypršela!“. Záhy si vypěstoval kritické myšlení. Pučálkovic Amině vytýkal krajní subjektivismus a o Pohádkách ovčí babičky tvrdil, že jsou inkoherentní. V kolektivu se vyznačoval tím, že ostatní s oblibou poučoval. Imperativy typu „Neskákej do vody uhřátý!“ či „Houby, které neznáš, nesbírej!“ se staly jeho evergreeny, byť mu na oblibě mezi dětmi nepřidaly.

Placená zóna

Ervín Bedrníček