Šikana bere dětem sebeúctu

Škola, která říká, že nemá šikanu, lže. Anebo je to malá venkovská škola o třiceti dětech. To byla jedna z mnoha myšlenek, které zazněly na konferenci o šikaně, jež se konala na sklonku minulého roku na pražské pedagogické fakultě.

Mítinku, jehož podtitul zněl „malá konference o velkém problému“, se zúčastnila řada odborníků z tuzemských univerzit i Akademie věd (Stanislav Bendl, Michal Kolář, Irena Smetáčková, Lenka Kollerová, Jana Miňhová, Michal Svoboda, Michal Zvírotský a další). A co důležitého ze setkání vyplynulo?

Šikana je problém, který v dětských kolektivech vzniká už od mateřské školy a nelze jej zcela vymýtit. Zhruba každé páté dítě uvedlo, že šikanu zažilo. Z průměrného počtu třiceti žáků je to tedy jedna až tři oběti šikany na třídu.

Výzkumy uvádějí, že se dozvíme o třetině, maximálně polovině případů šikany. Obětí se může stát v podstatě kdokoli – záleží na konstelaci skupiny. Celý fenomén navíc opřádá řada mýtů. Třeba že dítě, které je šikanováno, samo provokuje. Nebo že šikanátor musí být asociální a agresivní jedinec.

A bohužel, žádná univerzální „kuchařka“ na šikanu neexistuje.


Agresor vzorem

Jak vypadá šikana v praxi? Nejčastěji má verbální podobu, ať už mluvenou či psanou v kyberprostoru. 

Projevy šikany bývají obvykle zlehčovány, ze strany okolí, ale často i oběti. Oběť omlouvá chování agresora, bagatelizuje jeho útoky. Nechce totiž vědomě přijmout, že je objektem šikany.

Ve třídě se agresor mnohdy stává sociálním vzorem. Někteří žáci se s ním identifikují, i když jde o tzv. obrannou identifikaci. Samotný proces šikanování pak může mít rozvětvenou „personalistiku“ – organizátor (nemusí se sám účastnit), aktivní přisluhovač (realizátor), aktivní divák (tiše se zájmem povzbuzuje), pasivní divák (dělá, že nevidí). Všichni jmenovaní jsou pachateli šikany.

V ideálním případě se ve třídě objeví silná osobnost („frajer“), která se proti šikaně postaví. A když se neobjeví?

Placená zóna

Jan Nejedlý