Nechci nikomu kázat

Ing. Jan Pokorný (* 1990), který vystupuje pod přezdívkou Pokáč, představuje novou generaci písničkářů. Nezpívá o táborových ohních ani o nevidomých dívkách, ale třeba o tom, že mu nejde internet. A rovnou své video s touto písní, které natočil na foťák doma v kuchyni, umístí zdarma na internet. Díky této otevřenosti – a také samozřejmě dík svému talentu skládat zpěvné melodie a vtipné texty – se stal oblíbencem nejen u mladé generace. Pokáč vystoupí na konci května na festivalu Mezi ploty, jehož je náš časopis mediálním partnerem. Držme si palce, aby se mohl konat.

Jak vzpomínáte na léta povinné školní docházky?

Tenkrát jsem to nemusel, ale dneska samozřejmě vzpomínám s nostalgií. Největší životní meta tehdy bylo nejít do školy. Kdo to dokázal, byl machr!


Co hudební výchova? Byla pro vás inspirací, nebo spíš utrpením?

Hudebka u nás nebyla žádný zázrak, čili spíš taková otravná oddechovka. Chodil jsem k tomu ještě do zušky, ale to bylo snad ještě horší. 


Jak vám šlo pracovní vyučování zvané dílny, pokud jste je ve škole měli? Viz vaše písnička Úplně levej…

To jsme právě vůbec neměli, možná proto to takhle dopadlo. I když asi díky bohu, ještě bych tam něco rozbil a rodiče by mi to pak strhli z kapesnýho!


Věděl jste v osmé či deváté třídě, co z vás bude?

Stoprocentně profifotbalista. Nikdy mi to nešlo, ale věřil jsem, že se to nějakou náhodou splní. Nesplnilo.


Fašismus se léčí čtením, rasismus cestováním a xenofobie Pokáčem,“ pravila jistá učitelka ze základní školy, která pouští dětem vaši písničku Hrdinský čin o nedorozumění s cizincem. Jak tento song vznikl? Měl původně nějaké výchovné tendence?

Výchovné tendence asi ne, ale když mi něco přijde absurdní, rád to zpracuju. To takhle jednou v supermarketu ječela paní prodavačka na zmateného cizince „Tady seš v Čechách, tak mluv česky!“ a tou dobou se ozval písničkář Jakub Ondra, jestli nedáme společně nějaký song, hezky se to sešlo.


Vaše písničky poslouchají i docela malé děti. Myslíte, že chápou ironii textů? Třeba song V lese („Dneska jsem v lese byl a už tam nepůjdu, nikde jsem nezažil takhle ukrutnou nudu…“)

Doufám že jo, případně že jim to rodiče vysvětlí. Například teď prý na nějaké skautské pěvecké soutěží půlka dětí zpívala právě „Dneska jsem v lese byl a už tam nepůjdu…“. A vzhledem k tomu, že jsou to skauti, tak to snad nevzali až tak vážně.

Celý článek naleznete v tištěné podobě časopisu Rodina a škola nebo v online archivu.

Jan Nejedlý