Online archiv

Ředitelů mateřských škol bychom v tuzemsku nenašli příliš mnoho. Jedním z nich je Matěj Žák, postavou basketbalista, duší stále žák s malým ž. Nemít dva metry, občas byste ho od dětí nerozeznali, když s nimi tančí, zpívá žertovné písně, hraje na krvavé koleno či vymýšlí nějaké netradiční jídlo, třeba „polévku z učitelky“. A není ve své školce mužem jediným. Angličtinu tu děti učí černošský rapper, v kuchyni pomáhá autistický mladík a kroužek malých truhlářů vede „bílý indián“.

Dětské Rádio Junior přichází s novým žánrem, který vznikl při přípravě projektu Letopisy Želvíry čili želvy Elvíry. Tento pořad objasňuje dětem soudobé české dějiny nikoli formou pohádky, nýbrž pohádkové reportáže. Stoletá želva, která zažila 1. světovou válku, spolu s osmdesátiletým papouškem, pamětníkem 2. světové, vysvětluje čtyřleté kočce (zastupuje mladšího školáka) a čtyřměsíčnímu štěněti (představuje vnímání předškoláka) události, které ovlivnily jejich život i život členů jejich lidské rodiny. Celý děj se odehrává v den výročí sametové revoluce. Seriál je volně k mání na webu Rádia Junior. Rodičům a pedagogům se tak dostává do rukou jedinečný materiál, který mohou využít pro poučení nastupující generace .

Viděla jsem tuhle na internetu kratičké roztomilé video, záznam z bezpečnostní kamery u pokladen nějakého velkého supermarketu. Lidé stojí ve frontě a ani ne čtyřletý fracek opakovaně najíždí vozíkem do nohou před ním stojícího pána. Frackova matka tomu lhostejně přihlíží. Pán se otáčí, bere z frackova košíku krabici džusu, fracek přestává lomcovat vozíkem a se zájmem pána sleduje. Pán otevírá krabici a lije její obsah frackovi na hlavu. Frackovu matku to probere z letargie, bere fracka do náručí a uraženě odchází středem. Ten pán udělal jednu zásadní chybu. Džus měl v první řadě nalít na hlavu frackovy matky, protože ona ze svého dítěte toho fracka udělala. Je to stejné jako se psy - za chování svého psa je zodpovědný jeho pán, za chování dítěte jeho rodič. Tohle video mi připomnělo historku, která se přihodila pacientce mojí známé lékařky. A protože je to historka výtečná, stala se z ní neuvěřitelnou rychlostí tzv. městská legenda, takže už ji možná znáte. Odehrála se původně ve vlaku, ale postupem času se přesunula do tramvaje a pak do metra, což jí na půvabu neubírá, protože děj zůstal totožný. Mně se ta metroverze líbí nejvíc. Představte si vagón metra, takového normálně obsazeného, ne narvaného - někdo stojí, někdo sedí. Mezi cestujícími byla mladá moderní matka s asi tříletým dítětem. Respektive spratkem, který pobíhal, pořvával, obtěžoval ostatní cestující, dokonce jim záměrně šlapal na nohy a kopal je. Jeden pán se ozval, že by si mladá moderní matka mohla to dítě hlídat, načež se na jeho hlavu sneslo hromobití na téma, že dneska je moderní liberální výchova, že dětem se nesmí nic přikazovat a zakazovat, aby se jejich křehká osobnost nijak nepokřivila a mohla se rozvinout v celé své šíři a bohatosti. A pochopitelně ani náznak pokusu dítě usměrnit. Opodál stál netečný pankáč ověšený řetězy, cvočky a zavíracími špendlíky, číro ledabyle zplihlé, žvýkající s otevřenou hubou a ignorující dění kolem sebe. Zdánlivě. Když metro zastavilo ve stanici, vyňal onen pankáč z úst rozžvýkanou žvýkačku a na odchodu ji mladé moderní matce vlepil do vlasů se slovy: „Mě maminka taky takhle vychovávala.“ Pedagogické haiku. Nemohlo být nic stručnějšího, výstižnějšího, přiléhavějšího, poučnějšího... geniálnějšího. Pochybuji ovšem, že to ona mladá moderní matka pochopila. Problém je totiž v tom, že pokud někdo kritizuje něčí dítě (ať už oprávněně, nebo ne), dotyčný rodič to okamžitě a bez zaváhání pochopí jako kritiku sebe sama a tu nikdy nemůže přijmout. Zajímavé, viďte? Člověk je ochoten přiznat, že je špatný řidič, že nemá hudební sluch, že neumí moc dobře vařit - ale přiznat, že nejsem skvělý a dokonalý rodič? To je absolutní tabu. Zpátky k liberální výchově. Liberální výchova je zajímavý fenomén, který se k nám šíří ze Západu jako morová rána. Liberální výchova je totiž zaklínadlo, jímž ze sebe mnozí rodiče snímají své povinnosti. Kdo jste vychovávali děti takovým normálním způsobem, víte, jak je vyčerpávající být důsledný, což je jeden ze základních kamenů dobré výchovy. Dítě má v popisu práce zkoušet, kde jsou hranice, a zkouší to poctivě. Donutit potomka, aby si uklidil, aby si umyl ruce vždycky, když jde ze záchoda, aby neodbíhal od stolu, když se večeří... Je to dřina. Liberální rodič to dělat nemusí, protože nechá dítě, ať si dělá, co chce. Ušetří si tak spoustu energie a času. Ano, pro obrovské procento rodičů propagujících liberální výchovu je to jen zástěrka pro vlastní pohodlnost a lenost. Když pak jdou děti do puberty, tihle rodiče se strašně diví, že s nimi nic nezmůžou. No bodejť by zmohli. Pozor. Tím nekritizuji opravdovou liberální výchovu. Ta je nesmírně náročná, protože rodič musí být schopen potlačit své ochranitelské tendence a dopřát potomkovi větší volnost, aby mohl sbírat vlastní zkušenosti. Kupříkladu matka toho fracka v supermarketu. Kdyby dítě opravdu vychovávala liberálně, pak by tomu pánovi, který ho polil džusem, poděkovala, protože jejímu dítěti právě dopřál nezapomenutelný výchovný zážitek. Ale o tom si můžeme nechat jenom zdát...

Spisovatel a výtvarník Michal Šanda je svérázný umělec a svérázné jsou i jeho názory na školství. Čtyřletá povinná školní docházka, případně její úplné zrušení hovoří za všechno. Ano, Michal Šanda rád nadsazuje, přehání, zveličuje, ale možná v jeho radikálních názorech naleznete i inspiraci k zamyšlení. Občas je zdravé si takto zafantazírovat, navíc se spisovatelem, který je proti výuce literatury, ba dokonce proti povinné výuce čtení - to už stojí zato přečíst si minimálně tenhle rozhovor, když už ne některou z autorových knih. A možná je celé toto interview z jeho strany jen dalším happeningem či provokující performancí, možná upřímně hozenou rukavicí našemu školství...

V minulém čísle jsem psala o wanderbuchu, cestovním deníku našich dětí, které se připravovaly na cestu do Itálie. A jak samotný výlet a tvoření na něm probíhaly? Do Itálie jsme vezli deníky s sebou. Tahali jsme je na pláž, do Sieny… Sloužily nám k zábavě i k odpočinku. Děti si do nich spontánně kreslily to, co viděly a zažily. Hlavně jsme se však věnovali sbírání deníkových materiálů. Byly to letenky, lístky z římského metra, prospekty, pohledy, usušené rododendrony atp. Všechno jsme do deníků vlepovali. Teď už nám zbývá jen vyvolat fotky a na prázdné stránky deníku je nalepit. Tímto způsobem lze přistoupit k jakékoliv dovolené, prodlouženému víkendu, škole v přírodě atp. Je zcela jedno, zda se cesta odehrává v exotických dálavách, nebo v Posázaví. Cestovní deník si psala řada umělců a řada z nich jej i vystavila jako plnohodnotný umělecký objekt. Mezi mnohými můžeme zmínit F. Skálu (Praha-Venezia, cestovní deníky, 1993), Z. Braunerovou (Cestovní deník Zdenky Braunerové, vydáno 2003), J. Váchala, F. Kafku, ku, M. Broda a mnoho dalších. Proto je toto téma vhodné např. do hodin n výtvarné výchovy, českého jazyka nebo dějepisu. Nabízí se tu také možnost, jak celá rodina může spolupracovat a zároveň se společně těšit a radovat se. Je to způsob, jak přivést dítě ě ke kreativnímu uměleckému autorství a nedělat z něj jen spotřebitele el le zážitků a zábavy. Způsob, jak v dítěti vypěstovat spontánní, autentické ck ké prožívání, ale také bdělou a vědomou pozornost.

Pokud vám znějí výrazy typu brainstorming, time management či prokrastinace jako sprostá slova, pravděpodobně nebudete slyšet ani na myšlenkové mapy. Ke škodě vás i vašich žáků či dětí. N a knihkupeckých pultech se nedávno sešly dvě publikace představující myšlenkové mapy dětem a vysokoškolským studentům. Duchovním otcem této osobité metody či metodiky se stal Angličan Tony Buzan, který na projektu „mind mapping“ začal pracovat už v šedesátých letech 20. století. Cílem bylo zapisovat pojmy takovým způsobem, který by co nejvíc odpovídal tomu, jak funguje lidský mozek. Jestliže jedna hemisféra slyší na slova či čísla a druhá více využívá představivosti, žádoucí je zvláště při učení skloubit obě v jeden celek. „Myšlenková mapa je zvláštní druh diagramu, který mozek snadno zpracovává a který vám pomůže uvažovat, představovat si, pamatovat si věci, plánovat a třídit informace - stručně řečeno, je to dokonalý nástroj pro vaše učení,“ říká Tony Buzan, u nějž musíte občas přetrpět dikci marketingových superlativů. Ano, „myšmapy“ de facto nepředstavují nic převratného. Jsou to vlastně osnovy, do jejichž středu vepíšete ústřední pojem a dále větvíte navazující asociace. Možná to děláte intuitivně i bez Tonyho Buzana, ovšem jeho propracovaný systém a hlavně soustavný zájem asi těžko překonáte. Nakupujte proto u odborníka.

JAK SE DĚTI VYROVNÁVAJÍ S KOKTAVOSTÍ