Online archiv

Společná setkávání a spoluprožívání hezkých chvil, navazování vzájemných kontaktů, obohacování slovní zásoby, nácvik kritického myšlení, čtení a psaní, výtvarné činnosti, pěvecký, taneční a dramatický prožitek, vaření s odhadováním množství ingrediencí, sebeobsluha, péče o pracovní místo a používané nástroje. – To všechno lze využít v projektu svázaném se starobylým obyčejem pálení čarodějnic.

Sledujeme přípravy na přijímačky ve čtyřech rodinách. Kolik času jim zabere učení?

Gymnázium Na Zatlance je čtyřleté všeobecné gymnázium na pražském Smíchově. Ústřední myšlenkou školního vzdělávacího programu „Objevovat a rozvíjet“ je poskytnutí maximálně možného individuálního přístupu ke každému žákovi. Jak se nám to daří, můžete posoudit z odpovědí studentů nebo z osobní návštěvy.

Nová škola, o. p. s., pomohla na třinácti školách po celé republice otevřít 21 čtenářských klubů a pozvala do nich děti, které pocházejí z rodin, v nichž z nejrůznějších důvodů chybí čtenářské vzory, a děti, které se ve škole potýkají s některou ze specifických poruch učení. K překvapení všech zúčastněných zájem předčil očekávání.

Zajímavým a u nás zatím novým fenoménem využití neurovědy ve vzdělávání je aplikace jejích poznatků při výuce jazyků, konkrétně angličtiny. Místo tvrdého drilu při učení slovíček a výuky gramatických jevů se soustředí na vytvoření potřebných neuronových spojení v mozku, které umožňují „nasátí“ jazyka přirozeným způsobem. Text: Jana Becková Senzitivní období pro rozvoj jazyka je od narození do zhruba sedmi let. Během tohoto období mozek nasává řeč se všemi specifiky z okolí zcela přirozeně. Kromě slov absorbuje i pravidla řeči, kterým je dítě vystaveno, a organizující se struktury pro daný jazyk. Schopnost absorpce jazyka se výrazně snižuje poté, co se dítě naučí hovořit v mateřštině. Je to především proto, že mozek poté, co přijme jednu řeč, nemá přirozenou schopnost absorbovat nové zvuky a další pravidla. K přemýšlení nám totiž postačí pouze jeden jazyk.

Vzdělávání zatím nepatří mezi exaktní vědy, a v teorii se proto opírá o poznatky z psychologie, filozofie, sociologie a dalších autonomních disciplín. Mnozí lidé si kladou otázku, zda by mohla kognitivní neurověda nabídnout spolehlivý základ pro porozumění procesu učení a pro volbu správných metod výuky. Odpovědi, které neurověda nabízí, jsou mnohdy překvapující.

PŘIBÝVÁ SLOV, KTERÝM DNEŠNÍ ŽÁCI NEROZUMĚJÍ

Čím dál tím častěji se setkáváme s názorem, že na každé škole by měl být školní psycholog. Jsou i školy, které ho mají. Mně to přijde jako vynikající nápad. Ano, hlasuji všemi deseti pro to, aby na každé základní i střední škole byl, podle velikosti, aspoň jeden školní psycholog. A hlasuji všemi deseti také pro to, aby se tato specializace skutečně na nějaké vysoké škole vyučovala. Aby byli školní psychologové stejnými specialisty jako psychologové dětští či dospěláčtí. O práci školního psychologa totiž panuje zkreslená představa, že by to měl být dětský psycholog s tou výhodou, že hnízdí přímo ve škole a je po ruce, když má nějaké dítě problém. To je ovšem pouze dislokovaný dětský psycholog. Psycholog školní by měl být odborníkem na celý ten prazvláštní ekosystém zvaný škola. Neměl by řešit pouze děti a jejich problémy, protože školu netvoří pouze děti a jejich problémy. Školu tvoří také učitelé a jejich problémy a vedení školy a jeho problémy a rodiče a jejich problémy. Školní psycholog by měl obsáhnout vše. Předpokládám, že by to byl velmi náročný obor, protože by musel zahrnout práci jak s dětmi, tak s dospělými (což je z hlediska psychologie velký rozdíl), práci s jednotlivcem i s kolektivem a v neposlední řadě i dovednosti policejního vyjednavače, to když školu přepadne zvlášť agresivní rodič. Aby se totiž ve škole dobře učilo (učilo se), musejí být v pohodě jak děti, tak učitelé. Unavené, stresované, nešťastné, šikanované, nevhodně zamilované, zakomplexované či anorektické dítě se nebude dobře učit, lépe řečeno, bude na školu kašlat, protože řeší zásadnější problémy. Unavený, stresovaný, nešťastný atd. učitel nebude dobře učit, protože řeší zásadnější problémy. Pokud je ve stejné situaci dejme tomu účetní, je to pitomé, protože se jednak necítí dobře a jednak může udělat chybu. Ale učitel je neustále v kontaktu s dětmi a velmi je ovlivňuje. Pětačtyřicet minut téměř absolutního soustředění a komunikace s dvaceti až třiceti osobami, deset minut pauza, během níž je nutné dojít do kabinetu a z kabinetu, připravit si věci na další hodinu, odskočit si na toaletu a věnovat se několika žákům, kteří přijdou s nejrůznějšími záležitostmi (potvrzení o studiu, omluvenka, jakou jsem dostala známku z písemky, dotaz na exkurzi…). Dovedete si představit, jak je to psychicky náročné? A zvlášť ve chvíli, kdy máte osobní problémy nebo problémy s kolegou nebo s vedením, kulminuje klasifikace, jste atakováni fňukáním dětí, které půl roku nic nedělaly a na poslední chvíli si chtějí vytáhnout známku, případně telefonáty rodičů takových dětí… Nedovedete. Kdo nezažil, nepochopí. Ideální by ovšem bylo, kdyby děti nepocítily, že je učitel přepracovaný, vyčerpaný, naštvaný či nešťastný. A i od toho by měl být školní psycholog. Aby se staral o pedagogický sbor a snažil se ho udržovat v pohodě, řešil problémy, které v jeho rámci vzniknou – stejně jako se řeší problémy, které vzniknou ve třídě. Měl by poznat, kdy učiteli hrozí vyhoření, kdy je přepracovaný atd. a měl by mít možnost nabídnout v takové situaci účinnou pomoc. V neposlední řadě by se měl školní psycholog zabývat i vztahy mezi učiteli a žáky. Jak praví staré moudro, nikdy se nezrodil člověk ten, aby se zavděčil lidem všem. Žádný učitel nebude sedět všem stovkám či tisícovkám žáků za svou kariéru, i kdyby byl sebelepší, protože lidé jsou prostě různí. Žádné dítě nebude oblíbené u všech vyučujících. Tak to prostě je. Koneckonců ve škole nejsme proto, abychom se navzájem milovali, na to mají naši žáci své rodiče. Jsme tu kvůli práci, a v práci se k sobě máme chovat korektně. Oboustranně korektně. A pokud mezi učitelem a žákem vypuknou nějaké animosity, kdy například žák učitele záměrně provokuje nebo naopak učitel žáka zesměšňuje, pak by měl opět nastoupit školní psycholog a přijít na kloub tomu, co za tím je. No, nebyl by to jednoduchý obor…

„Šachy nejsou jako život… šachy jsou život. Právě tak jako divadlo.“ Fernando Arrabal

Ušít dítěti individuální vzdělávací plán (IVP) opravdu na míru je časově i odborně náročná práce a výsledek není předem zaručen. Někteří na něj nahlížejí jako na formální dokument, který v praxi stejně mnoho nemění. Někteří ho považují za docela užitečný nástroj, ale drží se v zásadě v kolejích standardních doporučení školského poradenského zařízení a do vlastních invencí se příliš nepouštějí. Proč? Není to škoda? Jak tedy IVP vdechnout více života a jak ho využít?