Online archiv

Létající peřina je název cédéčka, na němž se sešly přední české kapely, které složily písničky pro děti hospitalizované v nemocnicích. Soubory jako Mandrage, Vypsaná fiXa, Tata Bojs, Květy, Tornádo Lue či Už jsme doma se takto už po páté zapojily do charitativního projektu, jehož výtěžek jde na podporu sdružení Loutky v nemocnici. Jak říká principálka souboru Marka Míková: „V Čechách je ročně hospitalizováno na dětských odděleních nemocnic téměř sto osmdesát tisíc dětí, které jsou často dlouhodobě upoutány na lůžko. Každý dospělý sám dobře ví, jak je pro něj pobyt v nemocnici psychicky náročný. Na dětské pacienty působí bolest a odloučení od rodiny dvojnásob, proto se snažíme dětem jejich pobyt v léčebnách co nejvíce zpříjemnit.“ Spolek Loutky v nemocnici se již třináct let věnuje práci na poli dramaterapie, neboť – jak říká Marka Míková – „loutky dokážou u nemocných dětí často víc než pilulky: vykouzlit úsměv, zaplašit stesk po domově, pomoci na chvíli zapomenout na bolest a trápení“.

Folklorista Petr Janeček, autor trilogie Černá sanitka, se v nové knize Mýtus o Pérákovi zaměřil na nejslavnější mytickou postavu moderních českých dějin. Pomocí ocelových per připevněných na nohou měl Pérák skákat po střechách a bojovat proti nacistům. Toto romantizující pojetí prvního českého superhrdiny a potažmo vzoru pro mládež autor totálně zbořil. Předně: Legenda o Pérákovi se nezrodila za protektorátu, objevuje se hned po 1. světové válce. A dále: Pérák nezačínal jako odbojář, nýbrž coby krajně nedůvěryhodná bytost s neurčitou motivací, sahající od sexuální agrese přes loupežná přepadení až po recesi. Dokonce ani za nacistů nebyl moc spojován s odbojovou činností, tu mu přisoudila až poválečná umělecká reflexe. A aby těch ran nebylo málo: ani o výlučně český fenomén nejde. Pérák měl své předchůdce i souputníky ve světě – kupř. britského fantoma zvaného Jumping Jack. Autor nicméně dodává, že popkulturním zploštěním mýtu o Pérákovi na superhrdinu tato mytická figura paradoxně přežila až do dnešních dnů.

Ráda bych se s vámi podělila o nedávný zážitek z návštěvy pražské zoologické zahrady. Podotýkám, že si na jedné straně cením, kolik nových pavilonů zde vzniklo a co všechno zahrada zvídavým návštěvníkům nabízí za doprovodné programy. Pak je tu ovšem druhá strana. Současná zoo je totiž skrz naskrz prošpikována kiosky, stánky, restauracemi a obchody s hračkami a suvenýry. Pro dětské návštěvníky se z ní stal jakýsi lunapark, kde se mohou projet vláčkem či minitramvají, svézt na lanovce, navštívit interaktivní kino, pohrát si na hřišti či pískovišti, proskotačit se na prolézačkách a dalších atrakcích a hlavně vymámit z rodičů plyšové zvířátko, jichž jsou tamní obchůdky plné. Téměř každé děcko, jak jsem vypozorovala, si pyšně neslo v ruce nějaký ten plyšový úlovek. Nic proti tomu, ale mám pocit, že to poslední, co děti v dnešní pražské zoo zajímá, jsou skutečná zvířata. Ta stojí jakoby na samém okraji rozjuchané pouťové zábavy. Přiznám se, že jsem z téhle komerční podoby zoologické zahrady neměla dobrý pocit.