Homogenní a heterogenní třídy ve výzkumech

Minule jsme polemizovali na názorové úrovni, tedy „mně se líbí to a to, protože… a nelíbí to a to, protože…“, což je samozřejmě v pořádku, jelikož odborná a erudovaná diskuze je počátkem vyřešení jakéhokoli takto složitého problému. Dnes ale přestoupíme na vyšší úroveň. Mít názor je samozřejmě v pořádku, ale z historie (a vlastně bohužel i současnosti) víme, že mnozí lidé zastávají různé názory, jejichž hodnota je přinejlepším nehodnověrná. Mám na mysli výzkum, konkrétně světový.

O co se jedná?

Aby se dal nějaký problém efektivně řešit, potřebují ohledně něj být vyzkoumané určité charakteristiky a získána nějaká data. Tak jako testují vývojáři nový vynález, tak musíme i my testovat funkčnost našich systémů, konkrétně předškolního vzdělávání. V minulosti proběhla celá řada výzkumů na téma, jestli je lepší homogenní, nebo heterogenní zřízení. Kdybych měl v krátkosti popsat všechny zahraniční (v České republice dosud bohužel nic podobného nevzniklo) studie na toto téma, vydalo by to na malou knihu, a proto se zaměřím pouze na několik z nich. Zároveň budu místy opouštět věkové rozpětí školky, a to jak směrem dolů, tak i vzhůru, pro širší vhled do popisovaných skutečností. Po výčtu celý soubor okomentuji, abych ho zasadil do naší reality.

Obecně

David Pratt z New Yorku publikoval v roce 1986 svou studii, ve které zkoumal heterogenní a homogenní kolektivy celkově. Podle jeho zjištění je věková segregace fenomén pouze přibližně posledního století a půl a jako taková nepřináší žádné výrazné benefity, zatímco věkově smíšené kolektivy jsou podle něj sociálně a psychologicky zdravými prostředími, kde se kultivují především afektivní aspekty vzdělávání.

Simon Veenman z nizozemského Nijmegenu v roce 1995 vydal výzkum, který se zabýval srovnáním pozitivních kognitivních a non-kognitivních efektů obou zřízení na děti. Z dat lze vyčíst, že ani v jedné komparaci žádný systém za tím druhým nezaostává, takže nelze říci, která varianta je lepší než ta druhá.

Sociální psychologové bratři Johnsonové z Minnesotské univerzity zasvětili svůj život myšlence kooperativního učení. Jak jsem psal v minulém článku, práce v homogenních třídách má obecně větší sklony k frontálnosti a unifikaci, tedy tolik nepodporuje spolupráci. V tomto ohledu tedy vystupuje heterogenní třída jako ta lepší.

Řeč

Dvojice výzkumnic z amerického Hartfordu Beth Bye a Carlota Schechter v roce 2007 provedly experiment, který zkoumal heterogenitu a homogenitu z trochu jiného hlediska – a to z ekonomického. V předškolních zařízeních sledovaly dvě skupiny děti (35 a 50), přičemž v obou děti pocházely ze sociálně znevýhodněného prostředí. První skupina byla začleněna do běžných tříd, zatímco druhá navštěvovala zařízení, kam zpravidla docházeli potomci chudších rodičů. Na začátku školního roku se mezi oběma skupinami nevyskytovaly z hlediska úrovně řeči významné rozdíly. Po necelém roce však děti z první třídy ve svých řečových schopnostech výrazně překonaly děti z té druhé. Dá se tedy říci, že vyspělejší děti mají na ty méně rozvinuté pozitivní vliv a „táhnou je nahoru“, což by znamenalo další plus pro smíšené třídy, jelikož se tento efekt dá vztáhnout i na zbylé domény rozvoje dětí.

Teprve loni, v roce 2019, se dvě univerzity – v americkém Ohiu a dánském Aarhusu – spojily pod vedením Laury Justice, aby otestovaly přes 2700 předškolních dětí z hlediska jejich řečového vývoje. Jejich cílem bylo zmapovat ideální maximální věkové rozmezí mezi dětmi v jedné třídě. Tým vědců zjistil, že nejefektivnějším rozdílem je 24 měsíců mezi nejmladším a nejstarším dítětem. Větší nebo menší rozptyl znamenal značný úbytek pozitivních efektů. Tím pádem se dá říci, že heterogenní třída s velkými věkovými rozdíly mezi dětmi (2–7 let) není pro děti z hlediska řeči optimálním prostředím.

Hra

Celia Brownell z Pittsburghské univerzity v roce 1990 pozorovala dvě skupiny batolat (31 každá) v průměrném věku 1,5 a 2 roky. Všímala si jejich vzájemných interakcí během hry, přičemž posuzovala čtyři různé soubory – mladší s mladšími, mladší se staršími, starší s mladšími a starší se staršími. Ukázalo se, že s přibývajícím věkem se hra zkvalitňovala, což odpovídá poznatkům z vývojové psychologie, nicméně mladší děti se více snažily imitovat chování těch starších a tím se samy posunovaly na vyšší vývojový stupeň ohledně hry. Tato studie tedy potvrzuje teorii, že při větším věkovém rozmezí toho menší děti od starších mnoho odkoukají.

V roce 1987 se dvojice výzkumníků Nina Mounts z wisconsinské univerzity a Jaipaul Roopnarine z univerzity v Syracuse zaměřili na podobný problém, když pozorovali volnou hru dětí ve třech skupinách – homogenní třídu tříletých dětí, homogenní třídu čtyřletých dětí a heterogenní třídu složenou z tří a čtyřletých dětí. Výsledky ukázaly, že tříleté děti ve smíšené třídě si hrály komplexněji než jejich vrstevníci v homogenní třídě. Zároveň se děti v heterogenní třídě projevovaly interaktivněji, tedy se více zapojovaly do hry s ostatními dětmi.

Co z toho plyne?

Vybrané výzkumy nepojímají ani malý zlomek toho, co by se ve školkách dalo zkoumat, jejich závěry jsou sice platné, ovšem ne všeobjímající. Mnoho z nich už počítá několik dekád, většina pochází z USA. A to je právě ono – předškolnímu vzdělávání je na vědecké úrovni věnován pouze okrajový zájem, v České republice je tento deficit znát extrémně. Přitom jeden z výstupů rozsáhlého amerického projektu Head Start, který měl za úkol pomocí kvalitního předškolního vzdělávání zamezit kriminalitě a zlepšit životní úroveň lidí, je takový, že každý dolar investovaný do preprimární sféry později státu vynese šest dolarů. To už za to stojí, že? Z mého výčtu se dá říci, že se lépe jeví heterogenní třída, ale jak už jsem psal výše, chybí nám celistvý obrázek popisující školku jako celek. V současné chvíli máme fragmentované poznatky, o které se sice můžeme opírat, nicméně když vezmeme v potaz komplexnost předškolního vzdělávání, máme na pomyslné mapě zaplněno pár míst, přičemž zbytek archu zůstává prázdný.

Co s tím?

Teď se budeme pohybovat na poli tzv. pedagogického ráje, tedy utopistických představ, jak by to mohlo vypadat, kdyby… Představuji si tým (stovky lidí) výzkumníků, který bude rozčleněn na sekce, přičemž každá bude sledovat jeden aspekt předškolního vzdělávání – přístup učitelů, vybavenost tříd, hru tříletých dětí v homogenních třídách, úroveň čtenářské pregramotnosti v heterogenní třídě… Těch témat by se našly desítky, spíše stovky. Cílem by bylo seskládat všechny tyto menší výzkumy do nějakého vyčerpávající resumé, které by nám řeklo, jak postupovat, jak, co a kdy dělat. Dalo by nám ideály, podle kterých bychom se mohli orientovat a snažit se jich dosáhnout, protože bychom věděli, že tahle konkrétní cesta (např. mít děti tří až pětileté smíšeně a předškoláky separovat do homogenní třídy) povede k tomu nejlepšímu výsledku.

Realita

Nic takového ovšem nemáme a celá realizace tohoto smělého plánu se s nejvyšší pravděpodobností neuskuteční. V tu chvíli nám tedy zbývá řídit se především vlastním rozumem a intuicí. Děláme to doteď a nikomu jsme, dovolím si tvrdit, neuškodili. Možná by to šlo lépe, pravděpodobně ano, ale protože nemáme ten kýžený vyzkoumaný vzor, budeme se prozatím dál spoléhat na svoje síly.

Poselství

Já osobně jsem prošel už mnoho školek, viděl nepřeberné množství dětí, potkal spoustu skvělých učitelek (a pár učitelů) a musím říct, že i když nemáme přílišnou oporu ve společnosti, v zákonech, o nějakém materiálním zázemí, jako mají třeba velké firmy, si můžeme nechat zdát…, odvádíme my, předškolní učitelé, špičkovou práci, která má obrovský význam a důležitost. Takže ani druhé pojednání o problematice heterogenních a homogenních tříd nepřineslo jasný výsledek. Nějaké náznaky sice máme, ale nic definitivního, a tak na závěr přidám čistě svůj názor (nikomu ho nenutím) – podle mě záleží především na osobnosti učitele, všechno ostatní je podružné. Takže ten, kdo především rozhoduje o kvalitě předškolního vzdělávání, jsi ty. Ano, ty!

Mgr. Ondřej Koželuh