Fantazie je svoboda, kterou vám nikdo nevezme

Knížku věnujete všem, kdo jako malí nebo velcí někdy zírali do stropu. Sama jsem do stropu zírala vážně hodně. Přišla jsem ze školy, hodila tašku pod gauč, svalila se na něj, nohy opřela do rohu a bylo. Taky jste měla svůj strop?

Také jsem měla svůj strop. (usmívá se) Hodně jsem po něm chodila na výlety. To jsem si vždycky vzala zrcátko, a držela ho před sebou jako rozečtenou knihu. A s tím zrcátkem chodila po bytě a koukala se na to, co se v něm odráží. Musela jsem přitom překračovat betonové překlady a obcházet lustry, a také se vyhýbat skvrnám po tom, jak nás vytopili sousedi. Člověk si přitom pochopitelně někdy nabil „zobák“, protože zakopl o něco, co existovalo ve skutečném světě. Byla to ale moc příjemná hra.

Jak jste na takovou hru přišla?

Asi to byla prostě náhoda, kdy jsem zjistila, že když se člověk kouká do zrcadla, pak se rychle otočí a dívá se na svět za sebou, zamotá mu to hlavu úplně jinak než normálně. Tohle je možná ta nejlevnější virtuální realita. (usmívá se)

Strop ve vaší knížce je docela neobvyklý. U nás bydleli především pavouci a občas, když byl špatný tlak v komíně, jsme měli strop od sazí. Strop v bytě pana Stropopoda je ale mnohem zajímavější. Co tam najdeme?

Stop v bytě pana Stropopoda je pro něj jako celý vesmír. Žije tam spousta tvorů i zvířat a jejich život může vysvětlovat různé jevy, které běžně zažíváme v našich bytech. Proč šisují barvy? Proč nám nikdy nenapadá prachu až po kolena?

Aby obyvatelé domu objevili, kdo na stropě vlastně bydlí, potřebují k tomu zvláštní kukátko. Co když ale žádné kukátko nemáme. Můžeme i tak zkoumat stropy, podlahy, lavice… a hledat, kdo nebo co tam žije?

Cesta na strop vede různými způsoby. Jedna přes zvědavost, další přes nudu v posteli nebo nemožnost usnout, jiná skrze trpělivost a nebo i lenost. Stačí počkat tak dlouho, než si na té bělobě stropu začnete něco představovat. A pak se na strop dostanete skrze zrcátko, jak jsem říkala před chvilkou.

Vaše knížka je otáčecí, kus textu je „hlavou nahoru“, kus „hlavou dolů“. I ilustrace tak někdy vypadají, že jsou vzhůru nohama. Proč?

Ilustrace tak ale nevypadají, ony jsou skutečně vzhůru nohama. Mikuláš Podprocký, výtvarník, který na této knize spolupracoval, ilustrace rovnou kreslil z obrácené perspektivy. Obyvatelé stropu jsou totiž svým způsobem protinožci, takže celý jejich život se vzhledem k tomu našemu odehrává vzhůru nohama. A pokud se vy jako čtenář chcete na ten strop dostat, také se musíte nějak zprotinožit, čili otočit knížkou.

I když hrdinka knížky tvrdí, že vlastně nemá fantazii, že všechno, co vidí, je tu doopravdy, platí to i pro nás? K čemu je nám fantazie dobrá?

Fantazie je svoboda, kterou vám nikdo nevezme. Je to obrovský vnitřní prostor, který bude jen tak obrovský, jak vy sami dovolíte. Fantazie vede k přemýšlení. Jistě může existovat jedno bez druhého, ale vždy je to pak trochu slabší. Odvaha věci objevovat, přicházet na nová řešení, která se musí vymyslet tím těžce racionálním a empirickým postupem, stejně předpokládá nějakou fantazii.

Vaši knížku si mohou číst děti pochopitelně samy, mnohem zábavnější ale může být čtení společné, třeba ve školní družině. Čím bychom mohli čtení doplnit? 

Myslím si, že jedním z půvabu knížky je objevování zdánlivě běžného z jiné perspektivy. Nejsme zvyklí ležet na zemi a jen přitom pozorovat, jak věci zespoda vypadají zvláštně. Jak je otočení, jiná perspektiva, proměňují. Můžeme třeba zkusit nakreslit věci, které vidíme normálně, otočené. Jak by třeba vypadal takový lustr? Byl by to krásný zdobný strom, nebo by to byla houba? Nebo by to byl kopec? Kdo ví.

Moje rodiče hrozně rozčilovalo, že jsem dlouhé hodiny ležela na zádech a koukala do stropu. Jako dospělí možná nemáme trpělivost s tím, když děti takto zkoumají svět.

Přitom sami jako dospělí trávíme spoustu času zkoumáním světa, jen už nezkoumáme ten jednoduchý. Neustále se zaobíráme svými vnitřními i vnějšími problémy, protože to život vyžaduje, ale i to je zkoumání nějakých světů.

Tvrdí se, že děti dnes tolik nečtou. Čím bychom je mohli ke čtení přivést?

Tohle je složitá otázka. Ale možná je vlastně jednoduchá. Jediná věc, která vás může přivést ke čtení, je kniha nebo psaný text. Prvek, který bychom měli hledat, je zvědavost. Myslím, že děti by text neměl uspokojovat tím, že jim předkládá informace, ale jeho funkcí je budit zvědavost a hlad po dalším textu. Pakliže tohle příběh obsahuje a podaří se vám tak čtenáře nalákat, sám už potom neodejde.

Zase aby děti nedopadly jako Sářini rodiče z knihy, na které pak jejich knížky padaly a oni se z nich nemohli vymotat. Co dalšího pro rozvíjení fantazie potřebujeme?

Kromě čtení a zrcátek jsou tu věci jako odvaha. Odvaha představovat si, protože nic z toho, co si představíme, není ve fantazii špatně. To, že si dovolíme snít o blbostech. (usmívá se) Skvělou věcí pro rozvíjení fantazie je slovíčko kdyby. Pokud máte svoje kdyby, může se stát cokoli.

A tohle vlastně můžeme dělat s dětmi ve školce nebo v družině, nechat je kreslit, co kdyby…

Kdyby je vzácná věc, která nám dává sílu pro pohyb do budoucnosti.

Povídáme si o knížce Stropopodní žuchbuchy, ale to není vaše jediná knížka pro děti, že?

Pro děti jsem napsala ještě Třaskavé pohádky aneb Malý chemický bestiář. Jsou tam pohádky a básničky, které jednoduchým způsobem osvětlují existenci chemických prvků. Knihu jsem napsala na Mendělejevovu počest. Vím, že s knihou mají zkušenost i předškolní děti z mateřských škol, které se díky ní a tomu, jak s knihou pracuje učitelka, mohou seznámit s tím, že jsou to právě chemické prvky, ze kterých je svět složen. Je to knížka pro chytré děti, aby byly ještě chytřejší. Pobaví se u ní i dospělí.

Kdo nebo co teď bydlí na vašem stropě?

Na našem stopě je divoko zejména v noci, když usneme, jelikož veškeré stíny, které se přes den nacházejí pod věcmi a za nimi, se na noc přesouvají na strop.

Mgr. Marie Těthalová

Foto Richard Klíčník

Ilustrace Mikuláš Podprocký

Tereza Verecká se narodila v roce 1985. Je režisérkou, autorkou, dramaturgyní a dramatičkou. Její hry vyšly pod názvem Kamenná, divná věc… v nakladatelství Akropolis, dále pak v překladu do maďarštiny a srbštiny. Má na kontě několik rozhlasových her, textů a pohádek pro děti i dospělé. Působí mimo jiné v divadle BodyVoiceBand.