Když se u něčeho smějete, budete si to i lépe pamatovat

Kolika jazyky se domluvíte?

Trvalo mi dlouho, než jsem o sobě začala mluvit jako o polyglotce. Také záleží na tom, co si kdo představí pod slovy „domluvíme se“, kde každý máme nějakou svou představu. Někomu stačí, že si dokáže objednat jídlo, jiný si představí běžný rozhovor a další by chtěl opravdu vysokou úroveň. Vezmu ten prostředek, tedy v klidu si popovídat o počasí, politice a dalších věcech… Domluvím se zhruba ve dvanácti jazycích.

Kdy jste s cizími jazyky začala?

Začala jsem v první třídě angličtinou, od čtvrté třídy přibyla němčina a v šesté pak španělština. Myslím si, že není chyba, když se nezačne už v raném dětství, kdy se mluví o obklopení jazykem. Kdo chce, najde si cestu i v pubertě. Ovšem svoje děti jsem se snažila obklopovat cizím jazykem už v nižším věku, než jsem začala sama.

Jaké jazyky ovládáte? 

Angličtinu, němčinu, španělštinu, francouzštinu, italštinu, portugalštinu, rumunštinu, holandštinu, polštinu, řečtinu, katalánštinu… Druhým rokem se učím finsky.

Když už jste se jeden jazyk naučila a pochopila jste jeho systém, pomůže vám to při učení se dalšímu jazyku?

Ano, opravdu hodně. Nepomáhá mi tolik podobnost, což si lidé někdy myslí, ale právě ten systém. Polygloti často mluví o tom, že našli grif. Obvykle nejsou výjimečnější než zbytek populace, i když i mezi nimi se najdou lidé s opravdu vysokou inteligencí, ale společná je pro ně ochota věnovat jazykům čas a právě ten grif. Polygloti se učí různými způsoby, někdo více píše, jiný zase naposlouchává, existují frekvenční metody, při nichž se lidé naučí dvě stě až tři sta nejčetnějších slov a jazyk začnou používat hned. Dali si práci najít si metodu, která je pro ně ta pravá, a to pochopitelně chvíli trvá. Hledají to mnohdy metodou pokus-omyl, což může zabrat i několik let. Člověk se během let také mění a postupně zjišťuje, jaká metoda mu zabere, a navíc každý jazyk si možná žádá jiný přístup. Jinak se učí jazyky analytické a jinak jazyky izolačního typu, což je například angličtina, která, ač jednoduchá, je pro nás těžká.

Existuje něco jako talent na jazyky? Nebo se je můžeme naučit všichni?

Je to stejné jako s dalšími dovednostmi. Určitě existuje něco jako talent, díky čemuž se dané věci učíme jednodušeji, ale neznamená to, že by se tomu nemohli naučit i ostatní lidé. Je to stejné jako třeba u hudebních nástrojů nebo řízení auta, což pro mě bylo docela bolestivé (směje se), ale řídím, i když mě to možná stálo desetkrát víc času než někoho jiného.

Cizí jazyk obohatí život i těch lidí, kteří na ně talent možná nemají. Jejich život je díky nim kvalitnější, produktivnější. Mohou cestovat, nebojí se zeptat, mohou číst, sledovat filmy… Existují navíc i výzkumy, které potvrzují, že učení se novým věcem je jedním ze způsobů boje proti demenci. Pro některé seniory je jazyková výuka něčím na úrovni sudoku, ani netouží po cestování, ale chtějí to dělat a zabírá to.

Podle čeho jste si vybírala, do jakých dalších jazyků se pustíte?

Mnohdy podle zvuku a také podle možností. Vyrůstala jsem v polském pohraničí, moc příležitostí tam nebylo (směje se). Mnohé jazyky mi opravdu krásně zní a baví mě napodobovat jejich zvuk, což jde někdy lépe a jindy hůře.

Vyplatí se učit se cizí jazyky už v dětství?

Dlouho jsem si myslela, že to není tak nutné, ale díky své kolegyni Petře Vojtové, která píše pro maminky, jež chtějí s jazyky seznamovat své malé děti, jsem se dostala ke spoustě akademických informací, které uvádějí ranou expozici, tedy vystavení se jazyku bez toho, že bychom jej přímo učili, jako něco, co usnadňuje pozdější učení. Čím dříve se dítě pravidelně setkává s jazykem, tím lépe se mu budou učit jazyky třeba až v dospělosti. Důležité je už setkání se zvuky, to, že na ně narazíme. Jazyk se může přirozeně integrovat například do různých rituálů, které děti potřebují. Může to být pravidelná říkanka u čištění zubů nebo u obouvání, písničky, které se opakují.

Učení jazykům v předškolním věku má tedy velký význam, k čemuž jsem došla až po nějakém čase. Velmi mě ale odrazuje, pokud se v mateřské škole pracuje podle nekvalitní metodiky. Někdy se tím dá nadělat více škody než užitku.

V čem vidíte problematické oblasti?

Pokud jde pouze o kroužek jazyka ve školce, je to velmi málo. Je-li to jednou týdně, je to jako nic. Pochopitelně že se děti učí snadněji než my dospělí, ale potřebují, aby seznamování s jazykem bylo systematičtější. Problematická je také výslovnost. Pochopitelně se můžeme setkat s tím, že učitel nemá úplně dokonalou výslovnost, ale je třeba výslovnost „dokrmit“ například kvalitními nahrávkami, písničkami, říkankami… Za nevhodnou pak považuji metodiku orientovanou na zvířata, barvy…, na pouhé vyjmenovávání, což je v jazyce velmi nepřirozené. Nikdy to nevyužijeme. Vyplatilo by se to pojmout přirozenou hrou, společně se s dětmi učíme třeba nějaké pokyny nebo něco vytváříme, vycházíme ze života. Bojím se ovšem toho, že 90 % školkové angličtiny se potýká s nešvary, které tu pojmenováváme. Jako bychom uvízli v 90. letech.

Musíme si navíc uvědomit, že jazyky jsou vlastně byznys, ti, kdo je učí, se jimi potřebují uživit. Jeden člověk, který by chtěl dělat něco jinak, a dobře, se v tom ztrácí. Rodiče navíc investují více do dětí než do sebe, proto by se jazykové aktivity pro malé děti měly pravidelně evaluovat, posuzovat, a rodiče by měli mít o dané metodice dostatek informací, aby ji mohli posoudit. Oni jsou ale často rádi, že jsou rádi…

Máme my, co jsme se jako malí k jazykům nedostali, automaticky handicap vůči ostatním? Věřím, že ne.

Myslím si, že ne, ale je jiné učit se jazyk jako dospělý než jako dítě. Hodně záleží na tom, čemu dalšímu se věnujeme.

Dospělé, kteří se rozhodnou učit se cizí jazyk, často trápí ostych a také jim někdy chybí základní slovní zásoba. Jaká jsou specifika začátečnických kurzů?

Myslím, že českým nešvarem je to, že se bojíme mluvit, komunikovat. Mnozí z nás moc nezvládají nezávaznou konverzaci. I nám trochu podobní Britové, kteří se také do ničeho nehrnou, dokážou mluvit o počasí, zatímco pro nás je představa, že pojedeme vlakem a někoho budeme chtít oslovit, trochu děsivá, nevíme, jak na to. To se v kurzech projevuje hodně. Také se tam odráží naše nepříliš pozitivní zkušenosti s výukou jazyků ve školách. Mnozí očekávají, že budou psát jako ve škole, ale mým cílem je, abychom se domluvili.

Je dobré, když lektor studentům ukáže, jak se to dá dělat jinak, zkusí je navést na něco jiného. Je dobré je také neustále povzbuzovat, což potřebujeme my všichni, a přitom to u nás rozhodně není takovým zvykem jako u Španělů a Řeků, kteří se chválí snad úplně za všechno. Povzbuzování, ujišťování, že se studentům daří, je velmi důležité. Mým úkolem je zařídit, aby jim to šlo (směje se). Z toho pak načerpají sebevědomí do dalšího studia. Ačkoli se dnes dá jazykům učit i individuálně a samouků je opravdu hodně, podpora skupiny je moc důležitá. Dospělým také musíme neustále připomínat, že to děláme pro radost a že cizí jazyk nemá být další starost. Těch už máme dost. Pokud by se z cizího jazyka měl stát další problém, nemá to cenu. Pokud se něčemu učíme, měli bychom z toho mít radost, ne se trápit tím, že jsme nestihli napsat úkol nebo ztratili pracovní listy z minula.

Proč se k vám začátečníci hlásí?

Mnozí přicházejí s tím, že se zkusili jazyk naučit sami, ale nešlo to. Chodí také dost lidí, kteří o sobě vědí, že jsou extraverti, a uvědomují si, že jim skupina pomůže. Dynamika skupiny je k nezaplacení, pokud tedy skupina funguje (směje se). Když se u něčeho smějete, budete si to i lépe pamatovat. Pod stresem se špatně učí.

Jako dospělí se často špatně vyrovnáváme s tím, že nám něco nejde tak rychle, jak bychom chtěli. Pracujete s tím nějak u svých studentů? 

Důležité je povzbuzování. Také je dobré dát jim tipy, jak být s jazykem víc v kontaktu. Stačí, když si každé ráno pustí zahraniční rádio, tam se chytne každý. Do hry vstupují i další dovednosti, například komunikativnost, která pomůže i člověku, jež ovládá jen zlomek cizího jazyka. Některým lidem proto doporučuji, aby se nejdřív rozpovídali ve svém rodném jazyce. Cizím jazykem obvykle komunikujeme s lidmi, které vůbec neznáme, to je velmi těžké. Lidé někdy „viní“ cizí jazyk z něčeho, co vůbec není otázkou jazyka.

Stačí učiteli malých dětí pouhá základní znalost jazyka? Už jsem se tím někde setkala a moc se mi to nezdá.

Tohle není až takový problém jako fakt, že děti mají ve školce cizí jazyk jednou dvakrát týdně. Menší znalost mohou částečně kompenzovat nahrávky, ale pokud dítě nepotká jazyk nikde jinde, nestačí to. A nedostatečné jsou v tom případě i nahrávky. Chápu, že je možná složité cestovat, ale dítěti doma můžeme pro jednou pustit pohádku v angličtině. Pokud rodičům na tom, aby si dítě jazyk skutečně osvojilo, záleží, můžou se pokusit najít kamarády mezi anglicky mluvícími rodinami, setkávat se s nimi a někdy si třeba i děti vzájemně pohlídat. Tohle je finančně nenáročné a přitom to může hodně pomoci.

Jasně že by bylo nejlepší, kdyby učitelka mluvila dokonale, ale to bychom chtěli možná moc. Navíc i maminka může mluvit na své dítě anglicky, aniž by její angličtina byla úplně perfektní, pokud to vykompenzuje nějakými doprovodnými materiály. Proto bych se o děti až tak nebála.

Mgr. Marie Těthalová

Foto Lukáš Kozel

Mgr. Lucie Gramelová, Ph.D, je lingvistka a polyglotka. Vede nakladatelství Jazykový koutek.