Dítě by mělo vědět, že se na nás může spolehnout

Budeme si povídat o pravidlech. Čím vlastně pravidla jsou?

Veškerý život na Zemi má svá pravidla. Pravidla souvisí s pravidelností, jsou něčím, co se ve stejné či podobné situaci opakuje, nabízí nám pomoc při jejím řešení. Dovolím si odpovědět s trochou nadsázky, ale možná i bez, že pravidla jsou podmínkou přežití nejen lidského druhu, ale snad i zachování života na Zemi. U člověka potom přežití bez morální újmy. Asi každý se někdy setkal s pojmem Kantův kategorický imperativ. Jeho zjednodušený výklad zní: „Jednej podle zásad, o kterých bys chtěl, aby se staly obecným zákonem (pravidlem).“ Pokud k tomuto způsobu jednání povedeme děti již od mateřské školy, měli bychom jim vybudovat základy chování, které zajistí bezpečný život na Zemi. Budou je učit odpovědnosti za jejich chování a jednání. Naučíme je, že lidská svoboda, svoboda jednotlivce, končí tam, kde škodí, omezuje či zneužívá druhého člověka.

Ale to mluvím o pravidlech společenství, třeba státu, fotbalového klubu nebo třídy mateřské školy. V knížce se dočtete, že do pravidel bývají zahrnovány i návyky, rituály a třeba pravidla her. Pak vzniká taková změť nepříliš smysluplných domluv a nařízení, která bývají nazývána pravidly. Patří do nich třeba i mytí rukou…

Pravidla ve vašem pojetí nejsou ale tím nejdůležitějším. Důležitý je člověk, tedy i dítě. Máme se s dítětem bavit o tom, že je třeba vymyslet nějaká pravidla? Nestačilo by mu to prostě nařídit? Provokuju… 

Ani moc neprovokujete. To je právě ten problém příliš mnoha nesourodých „pravidel“. Mytí rukou je návyk a o návycích s dětmi nediskutujeme, ty je musíme naučit, nejlépe vlastním příkladem. Budeme-li si my dospělí mýt ruce, čistit si zuby, zdravit, děkovat, chodit po přechodu atd., budeme to učit i naše děti. Rozhodně by bylo proti smyslu ptát se dítěte, zda si chce či nechce vyčistit zuby či se rozhlédnout při přecházení silnice. Můžeme mu dát na výběr kartáček či pastu, ale ne činnost. Také rituály jako pravidelně se opakující činnosti jsou obvykle v prostředí mateřské školy fixované dříve, než tam dítě přijde. Rituály nám mohou podpořit vznik návyků a ulehčit jejich učení. Utužují sounáležitost, napomáhají adaptaci na prostředí. Rituály dětem nabízíme a ty funkční a prospěšné se udrží třeba po mnoho let. Pravidla her nás učí, že bez pravidel přestává být hra hrou, neužijeme si ji, když někdo nedodržuje pravidla. Pravidla her můžeme upravovat, ale musíme se na tom domluvit. Podle Finka je hra základním fenoménem existence, a proto jsou pravidla, bez kterých by nebyla hrou, obrazem pravidel života samého.

Teprve pravidla společenství jsou ta, na kterých by se děti měly podílet, protože tak budou chápat jejich smysl a trvat na jejich dodržování. To, že si je stanovíme společně, že bude každý moci říci svůj názor a bude chápat jejich smysl, zajišťuje vnitřní motivaci k jejich dodržování. A také je to kontrolou smysluplnosti požadavků, které na děti máme. Například v našich školkách učiteli oblíbené želvičkové, či dokonce šnečkové pravidlo by děti nikdy nevymyslely, protože odporuje jejich potřebám.

Když mluvíte o pravidlech, zmiňujete často i potřeby. Co potřeby jsou?

Volně podle Nakonečného jsou potřeby jakousi silou, která nás motivuje k určitému jednání či chování. Když mám hlad, prohledám ledničku. Potřebuji se hýbat, jdu na procházku. Činnosti motivované potřebou pro nás mají smysl a děláme je, aniž by nás do nich někdo nutil. Předškolní děti mají potřebu se hýbat, lokomoce předškolního dítěte se odehrává převážně v běhu. Je tedy možné, aby dítě vymyslelo želvičkové pravidlo, které mu přikazuje chodit v mateřské škole pomalu? Nebo pusinkové, které zakazuje křičet a výskat při hrách a mluvit u jídla? Pokud vzpomeneme na Kanta, chtěli bychom my učitelé, aby se nemluvení u jídla stalo obecným zákonem? Chodili bychom na oběd do restaurace, kde by měli vyvěšené pusinkové pravidlo a trvali na jeho dodržování?