Měli bychom vést děti ke vztahu k přírodě

Dovolte mi zavzpomínat očima mojí maminky, tehdy prvňačky Mařenky, narozené na začátku třicátých let 20. století: „Začínalo léto. Na poli, kde jsme říkali ‚na Klíně‘, metal ječmen, ‚na Vápenkách‘ se vlnilo žito ‚na Širokém‘ zlátla pšenice, u lesa Strašilova jsme měli lán vypleté řepy a máku, ‚na Šlachtě‘ a ‚nad Hnátkovými‘ se zelenaly lány brambor. Na kopci za naším domem byl ještě zelený oves, a také jsme měli políčko na zelí, cibuli a několik brázd brambor – rohlíčků.

Vzpomínám si, jak tatínek drolil v dlani žitné klasy, a když bylo zrno tvrdé, začaly žně. Nejdřív velké pole obsekával sekáč a my děti jsme celé prázdniny dělaly povřísla, stahovaly snopy do řady. Tatínek postavil snop a kolem dokola, kdo měl ruce, přistavil další, bylo jich deset. Poslední snop, přeložený, se dával nahoru, ‚na čepici‘, aby do klasů nepršelo.

Byla to těžká práce – slunce pálilo, měli jsme žízeň, ruce a nohy poškrábané od strniště…

Ale obilí zrálo v horkých letních dnech rychle. Pole v celé naší vesničce byla plná panáků a hospodáři čekali, jak bude obilí sypat při mlácení.

Já jsem v té době ještě u mlátičky nepomáhala, chodila jsem na klásky pro drůbež, pásla jsem husy na strništi, krmila kachny a krůty, sbírala vajíčka, pomáhala mamince v kuchyni. Také jsme my, děti, někdy došly na jahody na paseku do lesa Strašilova. Nasbíraly jsme vždycky velikou baňku. Maminka upekla lívance a k nim rozmačkala jahody s cukrem a se smetanou. To byla dobrota!

Když někdy ve žních pršelo, chodili jsme s tatínkem do lesa na houby. Tatínek mi tajně ukazoval bouličky v mechu, pod kterými se schovávaly hříbky. Nosili jsme jich plné koše…“

Náš život se změnil

Nikdo jistě nepochybuje, že děti v první polovině 20. století nebylo nutné aktivně „vést ke vztahu k přírodě“, ale nebylo to nutné ani za mého dětství v 50. a 60. letech minulého století a řekla bych, že ještě ani v době dětství mých dcer v letech osmdesátých.

Až v posledních třech desetiletích se náš život změnil tak, že si to minulé generace neuměly ani představit. A dnešní děti si zase neumí představit ten život „ve středověku“. Ptáte se, proč ve středověku? Moji vnuci si totiž nedávno prohlíželi jakousi publikaci, kde byla petrolejová lampa, a Domík řekl sestře: „Koukni, Veru, takhle si děti ve středověku psaly úkoly.“ Mamka to chtěla uvést na pravou míru a řekla, že takhle psala úkoly ještě jejich prababička, a Domík opáčil: „No, vždyť to říkám, ve středověku…“