Na osobnosti učitele záleží

I když Eva Svobodová a Miluše Vítečková z Jihočeské univerzity v Českých Budějovicích rozhodně nezpochybňují význam profesní přípravy a dalšího vzdělávání pedagogů, myslí si, že pro práci pedagoga je důležitá jeho osobnost.

Mgr. Eva Svobodová a PhDr. Miluše Vítečková vyučují na PF JČU v Českých Budějovicích, obor učitelství pro MŠ. Autorsky se podílely na řadě publikací, například Do školky za zvířátky. Eva Svobodová je editorkou publikace Vzdělávání v mateřské škole a spoluautorkou knihy Metody dramatické výchovy v mateřské škole. Společně editovaly knihu Osobnost předškolního pedagoga, která by měla podporovat profesní růst pedagoga mateřské školy. Proč je pro pedagožky, které se zabývají profesní přípravou budoucích učitelů v mateřských školách, toto téma tak důležité? „V posledních letech se stále častěji hovoří o kompetencích učitele, vytvářejí se složité kompetenční modely a vrství se požadavky na to, co vše má ve své práci zvládat. Nakonec se ale ukazuje, že učitelova profesionalita se láme na tom, zda má či nemá určité osobnostní kompetence, které dodávají jeho práci lidský rozměr. Proto je pro nás stále důležitější zamýšlení nad tím, co vše znamená učitelova osobnost pro vztah k práci, k dětem, k jejich rodičům, ke kolektivu v mateřské škole. Je to téma, které nabízí řadu otázek a také řadu aplikačních rovin. Otevřely jsme tak, jak doufáme, vděčné a zajímavé téma,“ uvádí Miluše Vítečková.

Kniha vede učitele k tomu, aby rekapitulovali svůj způsob práce, pravidelně se snažili o sebereflexi. Jak to ale prakticky provést? „ Prakticky to dělá každá učitelka i každý učitel,“ konstatuje Eva Svobodová. „Jdeme z práce a v hlavě se nám honí, co se zdařilo, co ne, co jsem měla říci v určité situaci, co raději ne. Kde bylo mé působení efektivní, kde bez efektu. Obvykle tento způsob sebereflexe zůstává v rovině pocitů – cítím se v pohodě, nebo naopak nemám dobrý pocit. Naše kniha by měla pomoci k hlubšímu pochopení těchto pocitů, pomoci odpovědět na to, proč se tak cítím, případně i najít cestu, co se s tím dá dělat. Asi to nebude kniha na přečtení jedním dechem, spíše si člověk přečte kapitolu, která je pro něj aktuální a bude si v ní hledat odpovědi na otázky, které ho zajímají. Určitě by neměla sloužit jako návod, na co si mám pravidelně odpovídat. Měla by být přítelem na telefonu, či spíše v knihovně, a to kdyby naplnila, bylo by to skvělé.“ Miluše Vítečková ji doplňuje: „Jednou z klíčových otázek našeho tématu je, do jaké míry a za jakých podmínek se můžeme jako osobnosti posouvat a dotvářet tak, abychom lépe zvládali proměny naší profese učitele mateřské školy. Je naše osobnost soubor nějakých daností, výsledkem talentu a nadání, které sice můžeme rozvíjet, ale jen potud, pokud jím v určité míře disponujeme? Pak je pedagogický talent dar a ti, kteří jej nemají, nebo se jim nepodařilo jej identifikovat, mají prostě smůlu. Či se jedná o vlastnosti, kterým se stejně jako dalším sociálním dovednostem učíme? A je tím mechanismem učení právě naše schopnost získávat a zpracovávat zpětnou vazbu, tedy umět odrážet neboli reflektovat to, co se kolem nás děje? Pakliže ano, a my tomu věříme, pak je zde velký prostor pro další rozvoj.“

Placená zóna

Marie Těthalová