Pověz mi…

„Posloucháš mě?!?“ „Poslouchej mě!“ „Jak to, že mě neposloucháš?!?“ To vše od nás tu a tam slyší (nejen) děti. Naše komunikace je totiž často jednosměrná. Vysvětlujeme, vydáváme pokyny, a nezajímáme se přitom, jestli je ten druhý vůbec může slyšet a pochopit. Místo abychom se – i fyzicky – postavili na roveň tomu, s kým mluvíme, bombardujeme ho slovy, která po něm v lepším případě stečou a jindy ho mohou zranit. Martine F. Delfos ve své knize upozorňuje na dominanci, s níž jako dospělí mnohdy přistupujeme k dětem. Výsledkem může být jejich vzdor, apatie nebo dokonce naučená bezmocnost, s níž čekají na to, kdy za ně věci vyřeší někdo jiný, a to bohužel i v mnohem zásadnějších věcech než je srovnání hraček. Navíc podobným přístupem dětem vnucujeme své vidění světa, které se ale od jejich pohledu může výrazně lišit. Proto bychom se měli vyvarovat sugestibilních otázek a dětí se ptát na to, co cítí a jak vnímají, co se s nimi a kolem nich děje. Základem takového nenásilného hovoru je, že omezíme své verbální projevy, zrcadlíme to, co nám dítě říká, a používáme spíše otevřené otázky, které dětem nevnucují přesnou odpověď. Autorka mimo to vždy vysvětluje, jaké věci mohou děti v určitém věku pochopit, objasňuje magické a sebestředné myšlení malých dětí a na řadě příkladů objasňuje, jak by rozhovory s dětmi měly (i neměly) probíhat.

Kniha je velmi praktická a srozumitelná, nic čtenáři nevnucuje, ale snaží se ho spíše dovést k tomu, aby při rozhovoru s dětmi myslel na to, že není jediný, kdo rozhovor vede, a chápal dítě jako partnera a nikoli pouhého příjemce. Nechybí v ní praktická cvičení, která nás provedou tímto přístupem a v nichž sami objevíme, zda máme na svém přístupu co měnit. Osloví i pedagogy; ostatně součástí jejich práce je právě rozhovor.

Jana Pokorná