Podpora všestranného vývoje dítěte. V tom spočívá waldorfská pedagogika

Když jsem si před časem domlouvala návštěvu Waldorfské mateřské školy Dusíkova v pražském Břevnově, v potvrzovacím e-mailu od Mgr. Heleny Balákové, ředitelky školky, stálo: „A ve středu pečeme chléb. Přijďte ráno, zástěru vám půjčíme.“ Ve třídě, kde moje návštěva začínala, již od rána děti mlely zrní, hnětly těsto a dávaly je odpočinout pod utěrku, aby pěkně vykynulo. Velcí pomáhali malým, a ti, kterým hnětení moc nešlo, předali svou práci dál.

WMŠ Dusíkova je státní mateřskou školou s waldorfským vzdělávacím programem. „Máme stejné podmínky a pravidla jako všechny klasické mateřské školy,“ potvrdila ředitelka. „To, že jsme waldorfská mateřská škola, znamená, že musíme splňovat i podmínky waldorfské asociace. V každé třídě musí být pedagog s waldorfským vzděláním. Před tím, než škola získá waldorfskou akreditaci, musí již dva roky pracovat podle waldorfského programu. Musíme také pořádat kolegia, na kterých se učitelky každý týden scházejí, a pracovat s komunitou rodičů kolem mateřské školy. Měli bychom také spolupracovat s okolními školami. Toho, co musíme splňovat, je poměrně hodně,“ vypočítává Helena Baláková.

Co rodiče na waldorfské školce zajímá? Proč do ní dávají děti? „K nám přicházejí rodiče na základě osobního doporučení. Navíc k nám chodí děti z velkých rodin, není výjimkou, že k nám některá rodina dává děti deset let. Pro mnohé je motivací snaha mít dítě v lepším prostředí. Ovšem vůbec to není tak, že by se všichni, kdo k nám dávají děti, řídili waldorfskou filozofií. Protože jedna z našich dvou kuchyní je vegetariánská, občas někdo přijde kvůli stravě, což se jim ale snažím vymluvit, nemůže to být jediné kritérium, pro které k nám jdou,“ vysvětluje Helena Baláková. Dodává, že „jejich“ rodiče se musí angažovat v životě mateřské školy, se zařazením dítěte do waldorfské školky tedy na sebe berou jistý závazek, kterému by měli dostát.

Rytmus roku, týdne a dne

Co dělá waldorfskou školu waldorfskou? „Všechno, co děláme, se vlastně točí v kruhu. Tím největším kruhem je celý rok, a každý měsíc probíhá nějaká slavnost, ke které se daný měsíc vztahuje jak v pohádce, tak v činnosti i venku na zahradě. Vycházíme z ročních období, takže třeba na jaře se zabýváme kytičkami, a také z tradic a křesťanských svátků, a slavností se dítěti vše, co se dělalo, propojí. Dalším kruhem je týden, ve kterém se činnosti pravidelně opakují. Samozřejmě neděláme pořád to samé, ale děti například vědí, že v pondělí budou mít na programu akvarel, v úterý budou pracovat s voskem, ve středu budou péct chléb, ve čtvrtek budou pracovat s přírodními materiály, jako je vlna a dřevo, a v pátek všechno pěkně uklidíme a vydáme se na výpravu. Ven chodíme pochopitelně každý den za každého počasí, ale v pátek se už ráno vydáme s batůžky někam dál,“ popisuje Helena Baláková. „A posledním kruhem je den a jeho rytmus, ve kterém se jako nádech a výdech střídá soustředění a uvolnění. Začínáme nějakou činností, kterou menší děti dělají kratší dobu a jdou si hrát, kdežto větší se činnosti věnují delší dobu a pak třeba i pomohou s úklidem.“

Volná hra ve waldorfské školce neznamená, že děti mohou zbourat třídu. „Hra má svoje pravidla a limity. Děti nesmí nikoho bouchat ani nic ničit a hra začíná i končí jasným ohraničením. Jestli si ale chtějí malovat, stavět nebo hrát se skřítky, to už je na nich. Po hře následuje zase nádech v podobě soustředěné rytmické činnosti, kdy si společně zazpíváme. Trvá to deset až patnáct minut, pak mají děti svačinku a jde se ven. Rodičům říkáme, že holínky a pláštěnka je povinné vybavení,“ usmívá se Helena Baláková. „Když se děti vrátí do školky, následuje zase nádech v podobě pohádky, která s sebou nese soustředění. Soustředění i uvolnění provázejí rituály v podobě popěvků nebo básniček a děti už při prvních tónech nebo slovech vědí, co se bude dít.“ Každý týden se dětem čte jedna a ta samá pohádka, která se vztahuje k danému tématu. „Děti opakování milují a předškoláci nám ji často v pátek i zahrají. Po pohádce následuje oběd a polední odpočinek, během kterého předškoláci vstávají dříve a jdou si například tkát taštičku. Odpoledne pak patří volné hře,“ uzavírá Helena Baláková.

V každé třídě najdeme stoleček ročních dob. „Je to v podstatě něco jako prostorový kalendář, na kterém se promítá roční období. Na jaře tam najdete třeba z vlny vytvořené jarní kytičky. Děti si s tím vůbec nehrají a my jim nic nevysvětlujeme. To je ostatně pro waldorfskou pedagogiku typické: dětem se věci nevysvětlují, nic se nehodnotí a nesoutěží se. Všechno, co děti dělají, dělají pro to, aby si to prožily, aby nemusely říkat ‚mně se to nepovedlo, já to neumím‘,“ popisuje Mgr. Baláková.