Dítě z hadích ocásků

Pětiletá Lenka byla hyperaktivní už jako miminko. Spala poměrně málo, hned ji něco vyrušilo, a byla citlivá na všechny potenciálně rušivé podněty. V noci se často budila a mezi druhou a pátou ranní oka nezamhouřila, což jí vydrželo poměrně dlouho. Brzy se začala stavět a zajímalo ji všechno kolem, ale protože svou aktivitu neuměla dobře usměrnit, často padala nebo něco shazovala. Fázi lezení přeskočila a začala hned chodit. Mluvit začala také brzo. Když se naučila chodit, stala se z ní neřízená střela, procházky probíhaly stylem úprk za Lenkou mizící z pískoviště… Všechno ji zajímalo, a pokud se povedlo najít něco, co opravdu upoutalo její pozornost, byla schopna se tomu nějakou chvíli soustředěně věnovat. Bavily ji encyklopedie a s velkým zájmem prohlížela různé umělecké výtvory, třeba sochy nebo plastiky, ale na výstavě, kam ji rodiče vzali, vydržela v klidu jen chvilinku a muselo se odejít. Už ve čtyřech letech u ní psycholog zjistil nadprůměrné rozumové schopnosti, které jí pomáhaly a stále pomáhají hyperaktivitu trochu zvládat. Ve školce to byla typická iniciativní holčička, která se do všeho hrnula, všechno by vyzkoušela, ale nejraději po svém. Kamarády velmi rychle unavila, protože přebíhala od jednoho k druhému a u ničeho nevydržela delší dobu. 

Podobné příběhy se píší asi v každé mateřské škole, méně se ale mluví o tom, že poruchu pozornosti spojenou s hyperaktivitou mohou mít i dívky. Chlapců s touto poruchou je podle statistik třikrát až pětkrát více než dívek, celkově tvoří tyto děti pět až šest procent populace. V dospělosti porucha přetrvává u 40–60 % z nich.

Jak se pozná ADHD?

U Lenky ADHD diagnostikoval klinický psycholog, který u ní v rámci vyšetření konstatoval i nadprůměrné rozumové schopnosti. Nejprve dlouho mluvil s rodiči a po dohodě s nimi se na Lenku přišel podívat i do školky. Měl před očima holčičku, která u ničeho neposedí, jednou rukou vezme hračku a druhou ji odloží, aby se vydala za dalším náhlým podnětem. Když učitelka dětem něco vyprávěla, měla Lenka velké potíže vydržet sedět v klidu, stále kopala nožkama a „mlela“ sebou, takže rušila i děti kolem. Navíc několikrát učitelce do vyprávění vstoupila s nenadálým a nesouvisejícím podnětem. „Hele, na stromě je veverka. Vidíš tu veverku? Vidíš?!“ Lenka navíc působila poněkud neupraveně, protože měla potíže s koordinací a tu se polila čajem, tu si na tričko mázla temperu. A ráno učesané copánky byly v deset dopoledne napůl rozpletené a zacuchané. Ostatní děti z ní byly unavené, některé se jí i vyhýbaly. Na druhou stranu když učitelka potřebovala s něčím pomoci, byla tam Lenka první a hned se hrnula k práci.

V ordinaci psycholog s Lenkou provedl test inteligence, zajímal se o její schopnost koncentrace, zjišťoval, v čem se potkává se schopnostmi svých vrstevníků a v čem zase ne. Zjistil výrazně nerovnoměrné schopnosti: Lenka byla bystrá, zvídavá a „pálilo“ jí to, na druhou stranu měla problém vydržet u lehčích úkolů, které pak působily odbytě. Její kresba byla nevyzrálá a zmatená. Psycholog doporučil různá výchovná opatření a především asistenta pedagoga, který by trpělivým, ale někdy přece jen unaveným učitelkám pomohl s holčičkou vhodně pracovat. Po obvyklém administrativním kolečku se školce povedlo asistenta v podobě dálkového studenta speciální pedagogiky zajistit.

Jak s dítětem s ADHD pracovat?

S příchodem asistenta se mnohé změnilo. Učitelky se s ním domluvily na tom, že s Lenkou bude individuálně pracovat na různých úkolech na podporu koncentrace a řeči, a že někdy naopak převezme na chvíli celou skupinu dětí a s Lenkou bude pracovat jedna z nich. Lence tak v běžném programu přibyly dvě samostatné chvilky. První ráno, kdy se učitelky věnovaly příchozím dětem a jejich rodičům, a asistent s Lenkou pracoval na různých úkolech. Byly to zábavné chvilky, kdy společně luštili hádanky, hráli jednoduché hry, něco dokreslovali… Lenka se pak zapojila do skupinové práce a během dopoledne si ji na 10 minut vzala jedna z učitelek, aby s ní pracovala podobným způsobem jako asistent v ranní chvilce. Pro Lenku se tyhle individuální „lekce“ staly něčím, na co se každé ráno moc těšila. Během krátké individuální práce se dokázala zklidnit a dostalo se jí toho, o co hodně stála: pochvaly za dobrou práci. Naučila se, že je schopna práci dokončit, a více se jí dařilo i ve skupinové práci. Její slabinou byl stále čas pro volnou hru, ve kterém se bez struktury ztrácela.