Chybou je časté hodnocení a podmiňování

Často se mluví o tom, že děti potřebují hlavně naši podporu, pocit, že je chráníme a jsme na jejich straně. A také vyváženou zpětnou vazbu. Jak ale to vypadá v běžném životě? My dospělí totiž většinou hodnotíme a podmiňujeme. Nevěříte?

V dětství si každý z nás vytváříme svůj „sebeobraz“, základy toho, jak vnímáme sami sebe, kým jsme, ale také kam jdeme, tedy kam směřujeme. A pokládáme také základ toho, jak nás budou vnímat ostatní lidé a jak se k nám budu chovat. To vše souvisí s vytvářením sebedůvěry. 

Zkusme si ale vybavit „hlášky“, které jsme sami slýchali v dětství od rodičů a dalších nejbližších lidí. „Jo, děvče, takhle to nikdy nikam nedotáhneš!“ – „Zatrápený kluku, jestli se budeš takhle chovat, nikdo tě nebude mít rád!“ – „Ty seš snad doopravdy hloupá!“ Vzpomínáte si? Naši rodiče to jistě s námi mysleli dobře, ale dělali to „trochu“ nešťastně, bezpochyby proto, že najeli do kolejí svého dětství a opakovali to, co sami slýchali od svých rodičů, kteří to také vlastně jinak neuměli. A dobře se zaposlouchejte do toho, co vy dnes říkáte svým potomkům – chcete totéž předávat svým dětem?

Hodnocení

Možná si říkáte, že přece máte právo na vlastní názor. To samozřejmě ano, ale důležitá je forma, kterou své názory vyjadřujeme. Bohužel nejčastěji sklouzáváme k hodnocení a posuzování, občas až k odsuzování. Nevěříte? Tak poslouchejte: „Už se zase loudáš, ty seš fakt nemožnej!“ – „Co to máte za rozvrh, ten je prostě hroznej!“ – „Tyhle boty nejsou vůbec hezký.“ Nebo babička k pětileté vnučce (odposlechnuto z reálu): „Prosím tě, ty máš taky ty silonové šatičky, co se teď nosí? Ty jsou prostě hrozné, divím se, že ti je maminka koupila.“

V takovýchto případech děti nemají žádný prostor, aby vyjádřily svůj názor. A je pravděpodobné, že nedostávají ani dost prostoru pro jeho vytváření. Vždyť ještě dřív, než s tím mohou začít, je my, dospělí, rodiče, ale z mé zkušenosti možná ještě více prarodiče, rychle utneme a žádný prostor jim neponecháme.

Když věci jednoznačně hodnotíme, když neustále hodnotíme (a kritizujeme) i děti samé, zabraňujeme jim vytvářet a vyjadřovat jejich vlastní postoje a názory, takže místo aby si je tvořily, aby na nich pracovaly, budou pravděpodobně kopírovat ty naše, a to ještě asi zmateně.

Řekla bych, že nejhorší pro dětskou sebedůvěru je „hodnocení“ jejich vlastní osoby. „Jsi lenivá a pomalá, a ještě si pořád cucáš palec!“ – „Jak sis mohla dovolit přihlásit se a vystoupit před třídou, vždyť ty vůbec neumíš zpívat!“ (Toto je hláška z mého vlastního dětství, která utkvěla v mém podvědomí natolik, že mi trvalo roky, než jsem si přiznala, že zpívám ráda, s nadšením a docela pěkně a zase jsem zpívat začala…)