Úzkost nepřichází jen proto, aby nás nějak mučila

Když ale v našem životě převáží, potřebujeme, aby nám s ní někdo pomohl. O stydlivosti, úzkostech a sociální fobii mluvíme s psychoterapeutkou Lucií Bělohlávkovou, která se věnuje práci s dětmi a dospívajícími.

Každý jsme v něčem jiný, a těch rozdílů by se dalo najít opravdu hodně. Ráda bych se dnes zastavila u jednoho, u stydlivosti. Proč je někdo ostýchavý a jiný ne?

Dá se říci, že skoro každý se někdy stydí. A pokud se člověk nestydí, chybí mu určité regulátory chování. Jistá ostýchavost je proto důležitou podmínkou pro fungování ve společnosti. Její míra závisí na temperamentu, se kterým se rodíme. Pokud se ostýchavost stane problémem, jde na tom do jisté míry pracovat. I když nám třeba nebyly karty rozdané úplně nejlépe, můžeme se to naučit určitým způsobem ovládat.

I když se zdá, že nám je přece jasné, co stydlivost znamená, přesto se ptám, o co jde, jak se projevuje. A jak případně přijdeme na to, že se stydíme „až moc“?

Stydlivost je nějakou formou úzkosti, která se objevuje tehdy, když jsme v kontaktu s druhými lidmi, když se bojíme, že nás třeba budou hodnotit. A tohle se někdy děje každému z nás. Je to vlastně přirozené, například když se malé dítě drží maminky za nohu a schovává se za ni. I v dospívání to je vlastně přirozené. Je to období, kdy si více uvědomujeme sami sebe. U dospělých se to objeví třeba tehdy, když mají něco přednést ostatním. A to bývá stydlivost přiměřená dané situaci.

Problém nastává, když se stydlivost projevuje dlouhodobě, podobné situace se nám opakují, ale hlavně když začneme používat zabezpečovací nebo vyhýbavé chování. Snažíme se nějaké situaci cíleně vyhýbat, používáme výmluvy vůči druhým i vůči sobě samým. Začneme se ospravedlňovat, proč na určitou akci nejdeme. Zabezpečovací chování se zase projeví tak, že i když jdeme třeba na večírek, nakonec tam jsme i nejsme, s nikým si moc nepovídáme nebo začneme používat nějaké berličky, může to být například alkohol, jehož pomocí se uvolníme a rozváže se nám jazyk.

Máme stydlivost vrozenou, nebo jsme ji „odkoukali“?

Mezi odborníky se všeobecně potvrzuje, že se stydlivost dědí, a že tedy vychází z našeho temperamentu, se kterým se rodíme. Úplně změnit to nejde, když se tedy narodíme stydliví, po celý život do jisté míry stydliví i budeme. Důležité je, že s tím můžeme nějakým způsobem pracovat. I když máme nějaké geny, neznamená to, že nemůžeme usilovat o to, aby nám mezi lidmi bylo lépe. Schopnost studu je navíc důležité pro to, abychom rozlišovali, co je a co není správné. Vrozená zvýšená stydlivost prostě neznamená automaticky budoucí problémy.

Rozvoj stydlivosti může být podpořen výchovným přístupem. Jedná se o výchovné extrémy, což je například velmi přísná výchova, kdy rodiče kladou důraz především na výkon. Dítě pak vyrůstá v prostředí, o kterém si rodiče myslí, že je správné, že dítěti prospěje, protože to s ním přece myslí dobře. Druhým extrémem je hyperprotektivní výchova, kdy rodiče dětem doslova zametají cestičku. Dělají to v dobré víře, dítě si pak ale nemá šanci uvědomovat sebe samé a na základě toho si pak budovat vlastní sebevědomí, které je potřeba k tomu, aby pak svůj život dobře zvládalo.

Jako určitý faktor, který nemusí nastat vždy, může zapůsobit třeba nějaká situace, do které jsme se dostali a se kterou se mohla propojit naše osobní míra stydlivosti. Hodně důležité je období puberty. Vybavuje se mi příběh jedné mé klientky. Měla zkoušení, během něhož se čekalo, že přednese referát. Sama si nikdy neuvědomovala, že by měla problém s ostýchavostí, ale když se posadila, kamarádka jí řekla, že má na tváři červené skvrny. Začala se pak pozorovat a na základě toho si uvědomovat fyziologické známky, které se objevovaly, a pak jí bývalo hůře. Zdánlivě nevinná situace, kdy soustředění na to, co se nám v těle děje, může symptomy prohloubit.

I když víme, že něco jsme prostě zdědili, jak probíhá to „odkoukávání“?

Z mé zkušenosti se zase jedná o vliv rodinného prostředí. Když mám třeba klienta s nějakou fobií, vždycky v širší rodině objevíme někoho s podobným problémem. Děti se pak můžou na své rodiče i zlobit, že svou situaci neřeší, že se za sebe například nepostaví a nechají určité věci být. Tam vidím možné odkoukávání, sociální učení.

Pracujete s dětmi, které stydlivost trápí, mají potíže s tím, aby se v hodině přihlásily a na něco se zeptaly, jsou tak ostýchavé, že nemají odvahu navázat kontakt s okolím. Nabízí se otázka, jak samy sobě věří.

Základem ostýchavosti je nejistota, nedůvěra v sebe sama. Nejistota je do určité míry přirozená, pokud ji ale začnou provázet úzkostné stavy, schopnost fungování ve skupině a kvalita komunikace se snižuje. A to už je podnět pro odbornou pomoc.

Celý článek naleznete v tištěné podobě časopisu Informatorium 3-8 nebo v online archivu.

Mgr. Marie Těthalová