Online archiv

Otázka, kterou si někdy při setkání s druhými klademe. A to nejen v případě, kdy se nám na jeho chování něco nezdá. Možná právě naopak. Jako dospělí se již vychováváme sami, o to je tahle otázka záludnější. Ono: „Kdo tě vychovával?“ se pak možná mění v otázku po tom, jak to druhý dělá, že je stále tak milý, přívětivý, disciplinovaný… Právě disciplínou oplývají rodiče jednoho malého chlapce, jehož příběh vám představím v závěru čísla, které držíte v ruce. Šikovný čtyřletý klučík, který toho hodně dokáže a kterého jeho rodiče jednoznačně milují. I tak se mi to, co jsem se o něm díky dokumentu Každá minuta života dozvěděla, stalo zdrojem mnoha dalších otázek. Do jaké míry můžeme předurčovat život svých dětí? A nebudou nám později jako dospělé vyčítat, že jsme to neudělali? Co je ve výchově předškolních dětí, v životě s nimi, to nejdůležitější? O co jsme stáli my, když jsme byli malí? Vidíte, těch otázek… Milé čtenářky a milí čtenáři Informatoria 3-8, přeji vám, abyste zažívali především spokojenost s tím, jací jste, a se svým životem. A je přitom jedno, jestli ovládáte to či ono, jestli zažíváte v některé věci nedostatek nebo se vám naopak po materiální stránce daří skvěle. Důležitá je vaše spokojenost, se kterou se nesou věci jako přívětivost, milé chování, ale i disciplinovanost, bez které se neobejdeme. Mgr. Marie Těthalová

Hana Holubkovová knihami žije. Povídala jsem si s ní o tom, jak můžeme knižní svět otevřít dětem, co kromě knih nabízejí veřejné knihovny a proč je pro děti důležité, aby měly knihu vždycky po ruce.

Přesto si to nezasvěcená veřejnost často myslí. O tom, jak to ve školce opravdu chodí, co v ní děti i dospělí zažívají, jak se v ní pracuje a co jsou možné nešvary, s nimiž se můžeme ve školkové praxi setkat, píše ve své knize Ondřej Koželuh.

Martina Farolfi pracuje jako dětská lékařka v ordinaci v pražském Karlíně, ve Všeobecné fakultní nemocnici a dále jako lektorka anatomie na 2. lékařské fakultě UK. Povídala jsem si s ní o různých rizikových momentech, které mohou ohrozit zdraví dětí, o první pomoci a také o velmi zásadní a často podceňované prevenci, která je důležitá pro všechny, nejen pro děti.

Sociální izolace, nedostatek kontaktu s přáteli, osamění, někdy i nuda… To vše si vybírá svou daň. Zákonitým důsledkem je stres a odpojení od emocí, kdy život splývá do jedné jediné šedé masy. Dny ztratily hranice a podobají se jeden druhému. Autogenní trénink je pak cestou, jak z toho ven.

Před časem vyšla výpravná a působivá kniha mapující život a dílo Ludwiga van Beethovena. Její autorkou je malířka a ilustrátorka Veronika Bílková. Ve své knize spojila vztah k hudbě a malbě a výsledek je skutečně úchvatný.

Kreslíme si úplně všichni, svědčí o tom malůvky na okrajích listů našich diářů, nákupních seznamů, zápisků z porad… S výtvarnicemi Markétou Laštuvkovou a Veronikou Kostovou jsem si povídala o tom, co nás k tomu vede a co nám výtvarné činnosti dávají.

Jak se cítíme? Co je nám příjemné či nepříjemné? Jak druhým dáváme najevo, co se v nás děje? Emocemi. Co ale emoce vlastně jsou a k čemu nám slouží? Nejen o tom jsem mluvila s psycholožkou a terapeutkou Janou Růžičkovou.

Psát do odpovědí Daniely Kuruc poznámky o tom, kdy se usmívá nebo směje, bych mohla po celý rozhovor. Energická a optimistická učitelka mateřské školy začala svou pedagogickou praxi opravdu neobvykle. Jak se jí učilo v Almaty a Jakartě? Co si odtamtud odnesla za zkušenosti?