Změna pohlaví. Týká se i dětí?

Hana Fifková je jedno z našich nejznámějších sexuoložek. Je autorkou několika knih (včetně knihy o transsexualitě) a předsedkyní sekce dětské sexuologie Sexuologické společnosti České lékařské společnosti ČLS).

Sexuologové hlásí nárůst počtu dětí, které cítí, že jsou „uvězněné“ v jiném těle. To můžeme z jedné strany chápat jako výsledek destigmatizace  tohoto tématu, na druhé straně u někoho i jako podlehnutí něčemu, co se dá označit u části mládeže za módní trend. K čemu se kloníte vy? 

Není to žádný dramatický nárůst (bavíme se v řádu desítek za rok) a podle mého názoru je daný především větší liberálností společnosti, lepší osvětou a změnou postojů rodičů a části odborné veřejnosti. Pokud byste měli možnost se s dospívajícími s tímto závažným vrozeným problémem setkat, viděli byste, že jsou to lidé, kteří si prošli několikaletým velkým utrpením. Nedělají to v rámci módního trendu, z nudy nebo ze snahy na sebe upoutat pozornost. Možná existují i mladí lidé, kteří si říkají, že by mohlo být zajímavé být trans, ale těm to dlouho nevydrží a za námi do ordinací nechodí.

Jak takový proces probíhá, když k vám přijdou rodiče s dítětem s podezřením na genderovou dysforii?

U dětí mladšího školního věku je potřeba především pracovat na navázání a prohlubování dlouhodobého terapeutického vztahu tak, aby bylo možné situaci, ve které se dítě nachází, co nejlépe porozumět. Komunikace s celou rodinou je samozřejmostí. U dětí v tomto věku máme spoustu času na to, abychom mohli společně identitu dítěte zkoumat. Dřív nebo později se pak otevírá prostor pro vlastní testování identity – spočívá ve vytvoření bezpečného prostoru (rodina, kamarádi apod.), ve kterém dítě zkouší pod deklarovanou identitou žít. Důležitá je i edukace – dítěte i rodičů, samozřejmostí je spolupráce s psychologem. Z deseti dětí tohoto věku se skutečná porucha rodové identity potvrdí u jednoho z nich. U dospívajících je situace jiná – většina z nich si to, kým jsou, naplno uvědomí právě kvůli nastupujícím pubertálním změnám. 

Vzpomenete si, kdy jste ve své praxi měla poprvé dítě v předpubertálním věku s genderovou dysforií? A jak se mění přístup společnosti (především rodiny, školy, spolužáků) k takovým dětem?

Začala jsem se tématem transsexuality u dospělých zabývat v devadesátých letech minulého století. Od dospělých klientů jsem věděla, že mnozí z nich si uvědomovali svou skutečnou identitu již v raném dětství, jen se to báli někomu říct,. a kdyby řekli, stejně by je nikdo neposlouchal. Když se na mě někdy kolem roku 1996 obrátila maminka s desetiletou dívkou, která o sobě od chvíle, kdy začala mluvit, tvrdila, že je kluk, věděla jsem, že je to možné. Alex podstoupil blokádní terapii, následně standardní hormonální terapii a některé chirurgické zákroky. Dnes je dávno dospělý, vystudoval medicínu, má rodinu a žije spokojený život. 

V současné době mám v péči několik desítek dětí mladšího školního věku. Pokud dospějeme do fáze, kdy se dítě rozhodne pod svou deklarovanou identitou začít žít i ve škole, setkávám se výhradně s pozitivním a podporujícím postojem. 

Jakého jste měla nejmladšího (a nejstaršího) pacienta?

Nejmladší jsou děti, které rodiče přivádějí v předškolním věku, a nejstarší klientce, která prošla změnou pohlaví, bylo v době příchodu 62 let.