Chci přibrat!

Obě skupiny často problémem trpí od dětství či dospívání. Jejich rodiče či prarodiče mají podobnou tělesnou stavbu. Podobné je i to, že řada z nich se vinou své tělesné konstituce stala obětí šikany ze strany vrstevníků i terčem nevhodné pozornosti blízkých. Často se ale svou tělesnou stavbou výrazně trápí nebo trápili už tehdy, kdy ještě okolí nezaznamenalo problém. Problém nízké i vysoké hmotnosti chtějí pacienti řešit převážně stravou a úpravou jídelníčku, přestože problém, který se za vyšší i nižší hmotností skrývá, může souviset s pohybem, stresem nebo s jejich zdravotním stavem. Obě skupiny by výsledky chtěly vidět co nejdříve a hledají nějakou snadnou cestu k úspěchu. Často se váží, ale velmi zřídka se měří v pase, přes boky či přes stehno, lýtko a paži. 

Nebere ten hubeňour drogy…?

A teď výčet toho, čím se obě skupiny liší. U těch, kdo mají hmotnost vyšší, často slyšíme o tom, jak je trápí podezření ze strany okolí, že „si za to mohou sami“, zatímco u lidí s podváhou je častěji okolím vyjadřována starost, soucit, či obavy o zdraví „hubených“. I zdravotníci přistupují k oběma skupinám velmi odlišně: pacienti s podváhou nikdy neslyší: „přijďte, až přiberete, do té doby vám nemůžeme pomoci“ – a to ani v případě, že se vyhublé ženy snaží otěhotnět, případně se obě pohlaví chtějí zbavit bolestí zad, absolvovat operační zákrok nebo zlepšit svůj astenický vzhled. Zato na pacienty s nadváhou se zdravotnictví mračí a řada oborů jim zdravotní péči „do zhubnutí“ odpírá. 

Pohublým lidé většinou závidí „krásnou postavu“, zatímco těm s nadváhou se cizí i vlastní spíš vysmívají. Naopak podezření na přítomnost drog či poruchy příjmu potravy vyslovuje okolí častěji směrem k vyhublým, u pacientů s nadváhou tyto příčiny předpokládá málokdo – a v obou případech se laici i zdravotníci často pletou.