Recenze: Příběhy, ze kterých mrazí

Peter Pöthe, psychiatr a psychoterapeut, zabývající se dětskou psychoanalýzou, věnoval svou knihu Síla nevysloveného památce své zesnulé ženy Martiny, rovněž dětské psychoterapeutky a zakladatelky psychoterapeutického centra pro týrané a ohrožené děti, na kterou v průběhu vyprávění často vzpomíná a odkazuje.

Kniha zve čtenáře na terapeutická sezení se čtyřmi klienty z řad dětí a dospívajících. S těmi, kteří zažili a zažívají životní zvraty a náročné, často traumatizující situace, s nimiž se společně s psychoterapeutem potýkají a vyrovnávají. Jedná se o dceru rozvádějících se rodičů, kteří se vzájemně nenávidí a absolutně ignorují zájmy svého dítěte, o dospívající dívku, která zažívala sexuální obtěžování otčímem, o zdánlivě nezvladatelného osmiletého chlapce, syna matky, které se vrátí závažná choroba a zemře v průběhu terapie, a o chlapce z pěstounské péče. Kromě toho popisuje Pöthe také průběh supervizí se svým začínajícím kolegou psychoterapeutem, který si vybral smysluplný, avšak nelehký start kariéry v dětském domově, kde ho rozhodně nevítají s otevřenou náručí. Ten se rozhodl pomoci opuštěnému chlapci, kterému kvůli nepochopitelné, nebo spíše nepochopené změně chování hrozil přesun do dětské psychiatrické léčebny. Některé pasáže knihy se pak věnují i průběhu konzultací s rodiči svých dětských klientů. Příběhy částečně odhalují tajemství psychoanalýzy, kolem které se dodnes vznáší mnoho tabu a předsudků. Jde o autentické příběhy, které jsou nenahraditelné. A to především, použiju-li autorova vlastní slova, „kvůli všemu tomu jiskření, citovému souznění, porozumění, odporu, strachu, lhostejnosti, nenávisti či pocitům závislosti“, tedy kvůli všem pocitům, které v terapeutickém procesu klient a terapeut neodmyslitelně sdílejí. Čtenáři se vyjasní různé aspekty smyslu terapie a jednání, nebo, což se může mnohým zdát pozoruhodné, „nejednání“, jakési tiché pomoci a sdílení na obou stranách terapeutického vztahu. 

Čtěte dále: Jak vypadá "správná" výchova?, Vina v životě odsouzených žen, Přiznání o letech: jsem homosexuál, Já se ještě nechci vázat

Při ponoření do knížky si můžeme také uvědomit rozdíl mezi terapií, tedy bezpečným vztahem dvou osob a jeho léčivým účinkem, a jednosměrným psychologickým poradenstvím a určováním diagnóz, které je terapeuty kritizováno jako škatulkování a zjednodušování problémů vztahujících se k nesmírně složité a komplexní dětské, a obecně lidské, psychice. Vzhledem k velké otevřenosti autora, pravdivosti a autentičnosti popisů na mě působily některé pasáže z knížky mnohdy děsivým a smutným dojmem a četbu jsem si naplno prožila, a někdy i proslzela, společně s terapeutem a „hlavními hrdiny“ s pocitem, jako bych byla u sezení osobně přítomná. Na druhou stranu bylo fascinující, a dovolím si říct krásné, vnímat, jak se děti díky vlastnímu autentickému projevu přibližují samy sobě a překonávají traumata a životní zkušenosti, ze kterých mnohdy skutečně mrazí, jak se posilují zevnitř, a s tím i například lépe regulují své emoce a adaptují se na realitu. Pro studenty, psychology a terapeuty knížka může být inspirací a příručkou do praxe. Především terapeuti se mohou v mnohém inspirovat prací svého kolegy, kterou s nimi velmi otevřeně sdílí, neboť právě sdílení zkušeností mezi terapeuty je, jak jsem se mohla dočíst i v knize, vždy nesmírně obohacující. Myslím, že je v tomto směru také velmi užitečné i detailní a velmi upřímné sdílení terapeutových myšlenkových pochodů a pocitů, neboť alespoň v mých očích se tak jaksi zrušilo zdání terapeutovy „nedosažitelné autority“ a představa, že psychoterapeuti fungují jinak než „normální lidé“, což, mohu-li si domýšlet, může mnohým kolegům přinést úlevné zjištění, že psychologové mají také nárok na vlastní emoce, únavu a podobné projevy lidství a není to jejich pokleskem. A že naopak právě autentičnost jejich lidství je něčím, co může přinést do terapeutického vztahu smysl a pozitivní výsledky. Jako další skvělý přínos vidím také mnoho (nejen) psychoanalytických termínů užívaných pro vysvětlení interpretací rozmanitého chování a reakcí klientů a rovněž vysvětlování terapeutických postupů, principů a zásad podepřených nejen klasickými i moderními psychologickými teoriemi, ale také neurovědou, což nám opět otevírá náhled na psychoanalýzu v praxi a její léčebný smysl. Kromě popisu práce a rozhovorů s dětmi, her a některých interpretací snů, symbolů a fantazií kniha vydává i šokující svědectví z dětského domova, které popisuje nakládání s na první pohled problémovými dětmi, což podle mě stojí za pozornost i znepokojení. Pöthe se zaměřuje i na metody komunikace s rodiči či vychovateli, která rozhodně není vždy snadná, zato je klíčová, neboť i na rodičích pochopitelně značně závisí průběh terapie, psychický stav dítěte, ale i otázka samotného pokračování či nepokračování terapie. Předčasné ukončení terapie kvůli rodičovským neshodám, které jsou bohužel obvyklé u některých psychoterapeutických příběhů, není naneštěstí výjimkou. Je-li čtenář zájemcem o psychoterapii, ať už z řad odborníků, nebo laické veřejnosti, je takováto sbírka svědectví z první ruky dobrým způsobem, jak získat nejen obecné povědomí o psychoterapii, ale i hluboké poznatky. Čtení může také přinést silné, emotivní zážitky ze setkání se skutečnými, ničím nepřikrášlenými lidskými příběhy. 

Olga Vaníčková Autorka studuje psychologii na Masarykově univerzitě.

Peter Pöthe: Síla nevysloveného. Portál 2020

Olga Vaníčková