Dobře žít

Pocházím z úplné rodiny. Když jsem byla malá, můj táta hodně pracoval, občas i v zahraničí, a tak moje máma pečovala o mě a bratra, o domácnost, a když mladší bratr dovršil třetí narozeniny, vrátila se na plný úvazek do práce. Podepsala bych bez výhrad, že maminka všechno zvládala – odvést nás do školky, později do školy, jít do práce, nakoupit, vyzvednout mě i bratra, uvařit, uklidit, tvořit nám domov, čekat na otce. Zvládala mateřskou a jistě i manželskou roli na výbornou, alespoň z mého pohledu. A to neměla k ruce žádnou výpomoc, žádné hlídání – a měli jsme i vyžehleno! Navíc šila některé kousky oblečení, starala se o zahrádku a háčkovala ozdobné dečky. A protože občas nahlas vzpomíná, jaké to bylo, když jsme s bráchou byli malí, říkám si, že si to i přes tu celkovou náročnost dokázala užít. 

Sama mám teď dvě děti, práci na plný úvazek a taky jsem bez hlídání. Nešiju, nepletu, a když mi někdy vyprané prádlo na sušáku visí i týden, vzpomenu si na mámu a na tehdejší domov a v duchu smekám před maminčinými možnostmi, před organizací jejího času a schopností se z toho všeho nezbláznit. Jako balzám na mě působí, když jednou za čas přijede na dva tři dny ke mně, uvaří, pohlídá, vyžehlí. Nakrátko se pak opět stanu jakoby dítětem a vychutnávám si to. Jsou to chvíle za odměnu, díky nim dokážu ještě víc ocenit, co jsem v dětství zažila. Máma tehdy asi neřešila, jestli dělá všechno správně, prostě dělala, co bylo potřeba a co s sebou mateřská role přinášela. Ani já, ani bratr nejsme případnou „nedokonalostí“ výchovy nijak poznamenaní. Někdy mi máma říká, že nad vším moc přemýšlím a že to stejně nevymyslím. A ať se s nikým nesrovnávám, protože každý jsme prostě trochu jiný, nenosí všichni na světě stejné boty, i kdyby to byly baťovky.