Chvalme se za to, co je na nás krásné

Stud a odpor

Petra se přísným pohledem prohlíží v zrcadle. Nová vráska. Šedina. Celulitida. Proč je toho na mně tolik špatně? V hlavě slyší nesmlouvavý odsuzující hlas: „Podívej se na sebe. Vypadáš hůř a hůř. Je s podivem, že tě ten tvůj neopustí. Nechápu, co se mu na tobě ještě líbí…“

Petra ví, odkud se ten hlas vzal. Kdysi jej slýchala jako malá dívka. Pro svou matku nikdy nevypadala dost hezky. Aby odpovídala jejím představám, musela neustále něco skrývat nebo upravovat. „Přece takhle nepůjdeš mezi lidi. Tebe někam vzít. Jsi jenom pro ostudu. Udělej si něco s těmi vlasy. Budeš si muset pořídit lepší make-up. Vždyť ti jsou vidět špeky, okamžitě si to zakryj…“

Petra se cítí být „pro ostudu“ i ve svých čtyřiceti šesti letech. Nic se nezměnilo. Sebevědomí, jistota ani láska k vlastnímu tělu u ní nijak nevzrostly. Několik partnerů nejapně žertovalo na účet jejích baculatých boků. Kdyby jen tušili, jak moc to v tu chvíli bolelo. Každá věta se jí vypálila do mysli. Přehrává si je, kdykoli se na sebe podívá. Nikdy nebudu tak hezká…, pomyslí si, ať vidí jakoukoliv ženu. Stud a odpor. Přesně to ke svému tělu a k sobě cítí. Tyto myšlenky jí za celý život vzaly už tolik energie, že to ani nedokáže slovy popsat. To nejhorší má snad za sebou, ale stejně ví, že bude do konce svých dnů bojovat. Anorexie, pak bulimie. Být hezčí pro svoji matku i pro svět. Požadavky, které se nedaly splnit, protože pro sebe byla vždycky ošklivá.

Dát tělu zabrat

Michal nepřestává trénovat. Prakticky nikdy. Od svých pěti let tančí balet. Ani neví, proč to tehdy rodiče napadlo. On teď pohyb zbožňuje, jiný svět nezná. Ale mnohdy mu v něm není dobře. Tolik tlaku, únavy, výkonu a drilu. Jeho tělo je pro něj nástroj. Nesmí mít ani gram tuku navíc. Potřebuje stoprocentně fungovat. Trénink je pro Michala denní chleba. Strava je restriktivní a nekompromisní. Bývalý trenér k němu byl vlídnější. Chápal prohřešky, hamburgerové odměny, nedělní dortíky. Teď Michal nesmí nic. Je to jasné. Buď dá tělu pěkně zabrat a jako tanečník se ještě zdokonalí, nebo může jít do starého železa. Musí šlapat jako hodinky. Nesleví z jediného požadavku. Aby ho nikdo nepředběhl. Aby dostal pochvalu. Aby uspěl. Jeho kariéra, jeho výkonnost a tělesná dovednost – to je to jediné, co má. Co na tom, že přítelkyně už o něj má obavy a hrozí mu rozchodem. Musí ještě víc zabrat. Zpřísnit režim. Jiná cesta neexistuje... 

Hledání rovnováhy

Zdravý vztah k vlastnímu tělu je nezbytnou součástí naší duševní pohody. Pokud své tělo nenávidíme, nevážíme si jej a dlouhodobě nenásledujeme jeho potřeby, trpíme i po psychické stránce. Ústav zdravotnických informací a statistiky v minulém roce uveřejnil poměrně děsivá čísla. S poruchami příjmu potravy se u nás léčilo celkem 5167 lidí. Jejich počet za posledních deset let vzrostl o patnáct procent. Jenže to je jen oficiální údaj, o němž víme. Mnoho lidí žije uvězněných ve své mysli, nemají své tělo rádi, nebo jej mají rádi pouze za určitých podmínek – aniž by se se svými starostmi někomu svěřili. Ale tyto myšlenky mohou být ulpívavé, nepříjemné, obtěžující a škodlivé.

Gestalt terapeutický přístup považuje tělesné prožívání za jednu ze tří rovin – a na všech třech se máme cítit dobře. Spokojeně a komfortně. Tělo, mysl, emoce. Ani jedna složka by neměla být opomíjená. Ani v jednom směru bychom neměli strádat. Pak totiž nejspíš strádáme i v těch ostatních. Gestalt terapie v tomto přístupu rozhodně není sama. Bioenergetika, biosyntéza, Pesso Boyden psychomotorická psychoterapie, satiterapie, tanečně-pohybová terapie. Mnoho směrů, mnoho odlišností, ale jednu klíčovou myšlenku sdílí všechny: náš vztah k tělu koření v psychice. Signály těla nemůžeme opomíjet. Je dobré hledat rovnováhu, zdravý přístup, péči, toleranci. Anorexie, bulimie, záchvatovité přejídání, omezování či vyhýbání se příjmu potravy nebo extrémní cvičení do naprostého vyčerpání jsou pro tělo škodlivé. Ubližujeme si. Ve všech těchto případech je tělo jen nástrojem. Trestáme je, ale jen tím kompenzujeme duševní bolest.   

Ve hře je celá osobnost

Zmíněné kratičké příběhy Petry a Michala jsou veskrze o psychickém strádání. O zraňujících bolestných vztazích. O trestech a odměnách. O opomíjení opravdových potřeb. Můžeme hledat konkrétní název psychického onemocnění, nebo zkrátka jen vnímat způsoby, jak se vypořádat s nízkým sebevědomím, duševní nepohodou nebo příliš tvrdou výkonovou motivací.

Přijetí vlastního těla je pro mnoho lidí téměř nedosažitelnou metou. Okolí jim často říká „tak se prostě nepřejídej, jez zdravěji, vždyť co je na tom tak těžkého, připrav si krabičky a nekupuj si nic dalšího…“ Nebo naopak „tak si trochu odpočiň, odměň se, vždyť pár kilo navíc ti jenom prospěje, můžeš se mít rád takový/á, jaký/á jsi“. Obvykle to však nepomáhá. Lidé, kteří uvíznou v jakékoliv poruše příjmu potravy, vědí jedno jistě: problém je daleko hlubší, komplikovanější, ve hře jsou emoce, vzpomínky, celá naše osobnost. Ideální péčí je v tomto případě komplexní terapie. Někdy rodinná, někdy kognitivně-behaviorální, někdy systemická, integrovaná, někdy gestalt. Každý potřebuje trochu něco jiného, ale rozhodně u všech je potřeba léčit duši.

Výzkum

Ani ženám, ani mužům příliš nepomáhá mediální obraz stále štíhlých, neuvěřitelně krásných vitálních těl. Pohledy nejbližšího, ale i vzdáleného okolí, vyjádření a srovnávání s nedosažitelným ideálem – včetně toho, co vidíme na sociálních sítích a v médiích – nás mohou hodně zraňovat. Co nám však může naopak pomoci?

Psycholožky Lisa Legault a Anise Sago provedly několik experimentů s cílem zintenzivnit u účastníků přijetí vlastního těla. Postup byl netradiční a originální. Celkem padesát dva britských žen od osmnácti do třiceti let dostávalo po dobu několika týdnů různé typy reklamních sloganů včetně fotografií žen. Některé slogany poukazovaly na to, že štíhlost je jediná normální možnost, případně že krása znamená mít perfektní štíhlé tělo. Jiné podporovaly myšlenku, že ať je tělo jakékoliv, je v pořádku. Ještě jiné hlásaly, že okolí se člověk líbí takový, jaký je. Další hovořily v tom smyslu, že nikdy nebudeme šťastní, pokud své tělo nepřijmeme.

Slogany měly u žen buď povzbudit jejich vnitřní pocit přijetí, nebo zvýšit důležitost hodnocení od cizích lidí. Účastnice studie pak posuzovaly, jak na ně slogany působí. Co v nich vyvolávají a zda se ony následně cítí ve svém těle lépe, či naopak hůře. Odpovědi mohly znít například takto: „Tento slogan mi jen připomíná, že přesně tak, jak jsem, jsem v pořádku.“ – „Tento mě podporuje v tom, abych se cítila výjimečná.“ – „Ohledně svého těla se cítím prostě báječně.“

Vědkyně odhalily, že všem ženám se zvýšil pocit sebehodnoty poté, co byly konfrontovány se všemi typy pozitivně formulovaných zpráv. Jejich sebeúcta rostla, pokud se k nim dostávaly zprávy, že tak, jak jsou, jsou v pořádku. Pokud však bylo účastnicím tvrzeno, že krása znamená mít perfektní štíhlé tělo nebo že jediná cesta ke štěstí je bezpodmínečné sebepřijetí, dobrý pocit z vlastního těla klesal stejně jako sebeúcta. Lisa Legault a Anise Sago v podstatě prokázaly, že naši sebeúctu a pocit přijetí vlastního těla velmi ovlivňují zprávy z vnějšího okolí. Hodnocení, srovnávání, komentáře. To, jak se vnímáme, závisí do značné míry na tom, jaké zprávy od sebe i od ostatních dostáváme. Co s tím?

Mluvme na sebe vlídně

Na chvilku se zastavme před zrcadlem a pohlédněme do svých očí. Pak postupně – nejlépe nahlas – vlídně pochvalme to, co se nám samým na nás líbí. Může to být jeden krásný detail, obočí, rty, ramena, boky nebo celá postava. Vlasy, prsty, hrudník... Nepochybuji, že něco najdete. Pak si řekněte: „Tak, jak jsem, jsem v pořádku. Jsem perfektní se vším, co ke mně patří.“ A pokud to může upřímně říct někdo z vašeho okolí, třeba partner, kamarád, kamarádka, kolega či kolegyně, zkuste to přijmout jako fakt. Neshodit to. Nechte to ulpět ve své mysli stejně, jako tam mnohdy necháváte ulpět kritiku.

Předat pocit, jistotu, že přesně tak, jak jste, jste v pořádku, je v několika odstavcích těžké. Ale určitě je možné na tom pracovat. Vědomě nahradit sebebičování a kritiku vlastního těla. Zkusit na sebe promluvit vlídně. Pokud si budeme donekonečna přehrávat myšlenku, že jen štíhlé, opálené, svalnaté tělo je krásné, nejlépe s přesným obrázkem toho, jak máme vypadat, budeme se každý den jen znovu zraňovat.

Pojďme to zkusit jinak. Od teď. Od tohoto okamžiku se chvalme za to, co je na nás krásné. Upřímně. Třeba se umíme usmát tak, že to ostatní „dostává do kolen“. Nic víc. To stačí. Nebudeme dokonalí, ale to nevadí. Sami pro sebe můžeme být perfektní.

Aneta Langrová 

Autorka pracuje jako psycholožka na Farmaceutické fakultě Univerzity Karlovy v Hradci Králové. Publikovala knihu Úžasní takoví, jací jsme. Věnuje se hlavně tématům seberozvoje, sebepřijetí, životní spokojenosti a mezilidským vztahům.

Foto: Archiv Pavla Čecha