Tělo jako nástroj vztahu

Někdy lidé zažívají něco, z čeho mají dojem, že je to neobvyklé. Zdá se jim, že druzí to nechápou. Jistě je dobré být vůči sobě kritický, ale zároveň je vhodné, abychom své i cizí prožitky, jakkoli zvláštní, přijímali a zkusili je respektovat. Více o této zkušenosti vypráví ONDŘEJ FAFEJTA.

Vím, že mám citlivé tělo – v dobrém i špatném. Je to můj křehký bod. Zakouším různé pocity, příjemné i nepříjemné. Dospěl jsem k názoru, že to nevypovídá jen o tom, jak se cítím fyzicky či duševně, ale říká to něco i o mém vztahu s ostatními. 

Tento příběh bude hodně osobní a třeba vám bude připadat jako nějaký omyl, protože něco takového podle vás není možné. Pokusím se ho však vylíčit tak věcně, jak jen zvládnu.

Vzpomínám si, že někdy v druhé polovině devadesátých let jsem při telefonování míval pocit, že podle hlasu poznám, co si druhý člověk myslí – jak se tváří nebo jestli mi lže... 

Někdy na začátku tohoto tisíciletí jsem přijížděl tramvají na svou domovskou zastávku v pražských Holešovicích. V tramvaji seděl mladý dělník, který se na mě asi ani nedíval. A já jsem měl pocit, že se mu líbím. Poznal jsem to podle toho, že se mi tělem šířila taková příjemná jiskřivá energie. Podle čeho jsem věděl, že se líbím já jemu, a ne prostě on mně (což nevyvracím), nevím. Prostě jsem to tak prožíval. 

Placená zóna

Ondřej Fafejta

Související články