Když těžkosti posilují

Když mi bylo asi třináct let, napsala jsem povídku. Byla o starém muži, který tráví svůj první den v důchodu. Senior neví, co se sebou, nudí se a stýská se mu po práci obráběče kovů. Povídka mi připadala originální a možná až geniální, takže jsem celá natěšená letěla za tátou, aby si výtvor přečetl. Jakmile povídku přelouskal, řekl: „No, já ti nevím, Ivuše. Nechceš to nikam posílat, že ne?!“ Nakvašeně jsem mu povídku vytrhla z ruky. „Ještě není hotová,“ ucedila jsem a byla nafouknutá minimálně půl dne.
Mnozí z vás si možná pomyslí, že mi táta svou reakcí zbytečně podrazil sebevědomí mladé nadějné autorky. Já mám ale za to, že hořké kapky kritiky od blízkého člověka (a sepsutí povídky nebylo jediným příkladem toho, že mi táta, ale ani máma takzvaně nikdy nic nedarovali) jsem ve skutečnosti potřebovala jako sůl. Upřímná reflexe od rodičů mi totiž pomáhala ustát i kritickou zpětnou vazbu v dalším životě: od profesorů na vysoké škole, od nadřízených, ale třeba i od kritiků literárních… Myslím si prostě, že dokážu celkem dobře ustát to, když okolí nereaguje podle mých očekávání.
Další obrovskou životní lekcí pro mě bylo to, když jsem ve čtrnácti letech nastoupila na internátní školu. Odjezd v neděli po obědě, příjezd v pátek večer. Nekonečné hodiny smutku, stýskání, občas i potoků slz, první rok žádné kamarádky. I v tomto případě jsem za tuto zkušenost vděčná. Když se ohlédnu zpátky, uvědomuji si, že právě tyto drobné i větší otřesy mi pomohly vytvořit základy psychické odolnosti. Kritika, odloučení od důvěrně známého, pocity samoty, to všechno byly náročné situace, které jsem si musela sama v sobě přebrat a které mě naučily hledat vnitřní zdroje. Nešlo o to, že bych byla pokaždé silná. Často jsem nebyla. Ale pokaždé jsem to „dala“.

Nejdůležitější životní trénink

Nikdo se nerodí odolný. Fyzicky ani psychicky. Imunita dítěte se postupně získává kontaktem s okolním prostředím. Už během porodu se tělo miminka setkává s prvními bakteriemi a viry, které nejsou jen hrozbou, ale také výzvou a tréninkem pro jeho imunitní systém. Podobně je to i s psychickou odolností: dítě si ji neodnáší do života jako hotový dar nebo výbavu, ale osvojuje si ji postupně, prostřednictvím zkušeností, vztahů a drobných i větších zkoušek a peripetií, které život přináší. Učí se obstát v náročných chvílích. A stejně jako by přehnaně sterilní prostředí oslabilo fyzickou imunitu, i nadměrná ochrana dítěte před nepříjemnými pocity nebo překážkami může brzdit růst psychické odolnosti. Potřebujeme proto umožnit dětem zakusit drobné frustrace, zklamání, selhání a konflikty. Je však důležité, aby se takový trénink odehrával v bezpečném prostředí: tam, kde je neochvějná jistota, že se děti mohou vrátit k dospělému, který jim poskytne podporu.

Odolnost tedy není vrozený štít, ale spíše sval, který se postupně cvičí. Každé uklidnění po bouřce, každé zvládnuté zklamání nebo překonaná těžkost přidává dítěti sílu do další situace. A právě rodiče, učitelé a další blízcí dospělí lidé hrají roli trenérů. Nastavují hranice, poskytují povzbuzení, dávají prostor i ochranu. Výsledkem není dítě, které nikdy nepláče, neprohraje, nikdy se nevzteká nebo nehroutí. Výsledkem je dítě, které se dokáže z pláče oklepat, zvednout se a jít dál. Možná s drobnou jizvou, ale také s větší důvěrou ve svou vnitřní sílu.