O vztahové psychoanalýze

Také znáte ty lidi, kteří mají „speciální“ schopnost, že skoro pokaždé, když začnou mluvit, většinu svých posluchačů naprosto pohltí? Posluchači mají doslova pocit, že mají přístup do mysli člověka, jenž k nim hovoří. Tok jejich vlastních myšlenek jako by v daném okamžiku splynul s tokem myšlenek této osoby. Jako by s nimi tento hovořící člověk sdílel obrazovku svého počítače – tedy vědomí! – a ukazoval jim, co na ní dělá. A on si je jejich „přítomnosti“ ve své mysli vědom. V daném momentu „on ví, že oni vědí, že on ví“. Jejich mysli jsou propojené. Tomuto splynutí toku myšlenek neboli metaforickému sdílení obrazovek našich vědomí se říká intersubjektivita. A jeden z nejmodernějších proudů současné psychoanalýzy, který budu v tomto textu popisovat, se právě na terapeutickou práci s intersubjektivitou zaměřuje.

Vznik vztahové psychoanalýzy

Tento ve světě stále populárnější směr psychoanalýzy vznikl v osmdesátých letech 20. století vymezením se vůči tehdejší převažující podobě psychoanalýzy v USA, kterou považovali mnozí zástupci vznikajícího hnutí vztahové psychoanalýzy (někdy též do češtiny překládané jako relační psychoanalýzy; neplést s párovou psychoterapií nebo psychoanalýzou) za ortodoxní. Zároveň se však snažili neuchýlit se k druhému extrému, který pro ně představovala interpersonální psychoanalýza. Harry Stack Sullivan a další zástupci interpersonálního směru psychoanalýzy podle nich sice správně posunuli psychoanalýzu k systematickému zkoumání nuancí toho, jak člověk navazuje a udržuje vztahy s psychoanalytikem a ostatními osobami ve svém životě, ale vylili vaničku i s děťátkem a prakticky přestali pracovat s nevědomím. Záměrem zakladatele vztahové psychoanalýzy Stephena A. Mitchella a dalších členů tohoto uskupení bylo překlenout rozštěp mezi interpersonální psychoanalýzou a tehdy převažujícím egopsychologickým psychoanalytickým směrem. Šlo jim o to, vytvořit moderní neortodoxní psychoanalytický směr, který by se primárně zaměřoval na vztahovost, intersubjektivitu – nikdy by nepojímal mysl člověka izolovaně mimo vztahy –, ale zároveň by do sebe přijal i velmi obohacující vhledy vycházející z klasické psychoanalýzy a nezapomínal by na to, jak pro každého z nás může být užitečné, když porozumí svým vnitřním nevědomým konfliktům. A přesně na těchto základech vznikla vztahová psychoanalýza.

Je důležité také dodat, že vztahová psychoanalýza v době svého vzniku nebyla – a není ani dnes – jeden naprosto sjednocený směr. Naopak je to řada různých proudů, jež sjednocuje předpoklad, že lidská mysl vzniká a funguje primárně ve vztahu. Někteří vztahoví psychoanalytici vychází z textů Donalda Winnicotta zdůrazňujících důležitost hravosti v psychoanalýze a životě člověka. Někteří se naopak odkazují na Freudova souputníka Sándora Ferencziho, který byl znám svými kreativními experimenty s psychoanalytickou technikou a například zastával názor, že během analýzy je potřeba, aby psychoanalytik byl aktivní. Pasivní tichý psychoanalytik podle něj může pacientům nepříjemně připomínat odcizený vztah s rodiči, kvůli němuž vlastně nejeden z nich psychoanalýzu vyhledal.

Psychoanalytik a klient spoluvytvářejí děj

Jeden ze základů vztahověpsychoanalytického myšlení je, že všechny děje v psychoanalýze jsou spoluvytvářeny oběma členy psychoanalytické dyády. Klient se například rozčílí na svého psychoanalytika. Vztahový psychoanalytik by toto naštvání neměl brát pouze jako projev klientovy nezralosti, ale měl by se zamýšlet nad tím, jak on sám svými nereflektovanými autoritativními tendencemi nebo pedantským lpěním na dodržování některých psychoanalytických pravidel ke vzniku tohoto vzteku dopomohl. A pokud je na to klient připraven a je k tomu vhodná příležitost, tak dokonce mohou tyto psychoanalytikovy vlivy na jejich vztah společně zkoumat – což pro klienta může být nová obohacující zkušenost.

Dynamika vztahu

Důležitou součástí vztahové psychoanalytické techniky bývá také sledování dynamiky toho, jak se v přímém přenosu v psychoanalytické situaci intersubjektivita proměňuje. Celou hodinu měl psychoanalytik například pocit, že je na klienta a jeho prožívání doslova napojený, ale jakmile klient začal mluvit o svém partnerském vztahu, pocítil psychoanalytik zvláštní odpojení. Moc nerozumí tomu, proč klient svou partnerku zase kritizuje, a po chvilce si uvědomí, že vlastně už ani neposlouchá, co klienta na partnerce opět štve. Všímá si, že minule, když klient o partnerce hovořil, se stalo něco podobného. Zaznamenání této změny otevírá spoustu otázek hodných psychoanalytického zkoumání. Co toto odpojení říká o vztahu klienta s jeho přítelkyní? A co vlastně říká o vztahu psychoanalytika s jeho klientem? Nemůže v odpojenosti a určitém nesouladu v těchto vztazích být nějaká souvislost? Možná ano!

Moment setkání

Jeden typ hlubokého intersubjektivního setkání velmi pěkně popsal americký psychoanalytik a vývojový vědec Daniel Stern. Podle něj psychoanalytická změna není pouze důsledek vhledu, jenž vznikl díky interpretaci a jenž je spjatý s uvědomovanou deklarativní pamětí, tedy fakty o našem životě. Léčivý efekt má právě i specifická vztahová dynamika mezi psychoanalytikem a jeho klientem, která se pojí spíše s procedurální pamětí, ve které je například uloženo, jak umíme jezdit na kole, ale třeba i to, jak umíme navazovat vztahy s ostatními. Stern vychází z předpokladu, že mezi psychoanalytikem a jeho klientem nevyhnutelně vznikají nečekané situace, na které psychoanalytik musí nějak zareagovat. Pokud se neschová za svou profesionální masku a zareaguje autentickým způsobem, může vzniknout něco, co se nazývá moment setkání. Například do místnosti vletí velký hlučný komár a létá okolo psychoanalytika a jeho klienta. Psychoanalytik se v jednu chvíli rozhodne komára zabít. Komára však netrefí a omylem ještě shodí ze stolku svou oblíbenou sošku. Klient si toho samozřejmě všimne, oba se dané situaci zasmějí a s humorem ji okomentují. Psychoanalytik poté vrátí sošku na stůl a v terapii se přirozeně může pokračovat dál (pokud tedy komár už není v místnosti). Mezi psychoanalytikem a klientem díky této situaci vznikl moment setkání, který prohloubil jejich vztah. Kdyby psychoanalytik zůstal bezpečně schovaný ve své roli a předstíral, že velký bzučící hmyz vůbec nevidí, nebo následně nebyl schopen s humorem ustát situaci, kdy komára netrefil a ještě shodil sošku, moment setkání by nevznikl a klientovi by z psychoanalytikova neautentického chladného chování zůstal jen zvláštní pocit.

Není náhodou, že většina osob při vzpomínání na svou vlastní psychoanalytickou zkušenost si po letech začne vybavovat právě podobné okamžiky. V jejich důsledku se mezi psychoanalytikem a klientem otevřou nové vztahové možnosti. Jako by najednou k sobě mohli být nějak osobnější. Podobnou schopnost vzniklou díky této psychoanalytické zkušeností si podle Sterna člověk přenáší i do vztahů ve svém osobním životě. Což je právě jeden z žádoucích terapeutických účinků vztahové psychoanalýzy.

Spíše vzájemnost než autonomie

Další z věcí, na kterou kladou vztahoví psychoanalytici důraz, je snaha vyhnout se iluzi, že psychoanalýza může být hodnotově zcela neutrální. Jsou některé věci, které jsou podle této skupiny autorů prostě správné. Ve vztahověpsychoanalytických společnostech například nalezneme velký důraz na nehierarchičnost – v ideálním případě by mladý kandidát psychoanalýzy ve výcviku měl mít v podstatě stejnou pozici jako vysloužilý tréninkový psychoanalytik. Vztahová psychoanalýza je také ovlivněna feminismem, což se projevuje silnou kritikou některých poznatků freudiánské psychoanalýzy – například předpokladu, že ženy závidí mužům penis – a všímáním si, jak myšlenky z tohoto typu psychoanalýzy mohou udržovat ženy v pasivní a mocensky slabší pozici. Ale i rozpracováním myšlenek, podle nichž si ženy v průběhu svého vývoje mohou dovolit lépe přijmout péči od své matky, a dokonce se na matku i zcela upnout. Oproti tomu muži v období, kdy vzniká jejich subjektivita, mají z obranných důvodů tendenci vytvořit si mezi sebou a matkou hranici a popírat jakoukoli závislost na ní. Tím jsou samozřejmě ovlivněny i další vztahy v jejich následném životě. S tím souvisí i to, že podle vztahových psychoanalytiků tradičnější psychoanalytické směry jsou silně zaměřeny na samostatnost jedince a jejich nevyřčeným terapeutickým cílem je maximální autonomie. Vztahoví psychoanalytici ovlivnění feminismem a dalšími podobnými myšlenkovými směry se však vůči tomuto pohledu vymezují a domnívají se, že hlavním cílem psychoanalýzy by měla být naopak právě schopnost vzájemnosti a vztahovosti.

Vztahová psychoanalýza, moderní a v něčem provokativní psychoanalytický směr, v mnohých zástupcích tradičnějších psychoanalyticích škol probouzí rozporuplné emoce. A nelze se tomu asi úplně divit.

Jakub Kuchař

Autor působí jako odborný asistent na Katedře psychologie Filozofické fakulty Univerzity Karlovy a psycholog v Denním sanatoriu Horní Palata. Absolvoval výcvik v psychoanalytické terapii v České psychoanalytické společnosti. Spoluzaložil a vedl online časopis Psychoanalýza dnes. https://psychoanalyzadnes.cz

Repro: Kamila Ženatá