Očima pamětníka

Nedávno jsem se z několika stran dozvěděl, že jsem prý už „pamětník“. Bohužel, musím připustit, že už patřím mezi ty, kteří hodně pamatují a přitom ještě – naštěstí – nezapomněli.

Chci vám vyprávět o své cestě k psychoanalýze a ukázat, jak se u nás rozvíjela, byla potlačována, znehodnocována, a přesto stále žila díky pracovitosti a nadšení mých předchůdců, učitelů, kolegů a přátel. 

Fascinace nevědomím

Narodil jsem se v polovině padesátých let, v době vlády totalitní komunistické ideologie, měl jsem ale štěstí, moji rodiče se zajímali o filozofii a měli skvělou knihovnu plnou režimem zakázaných knih. Tátovi vděčím za jeho trpělivost, že jsem s ním mohl vést vášnivé diskuse o filozofii, náboženství, ale také o parapsychologii, magii, grafologii či hypnóze. Svými otázkami mě stimuloval k přemýšlení a učení a hledání vlastní cesty. Brzy jsem pochopil, že i když si lidé vědomě něco přejí, o něco usilují, mnohdy sami sebe sabotují, podrážejí své schopnosti, způsobují si zranění, aniž by to věděli a aniž by tušili, proč to vlastně dělají.