Symbol cesty v psychoterapii

Metafora, obraz, symbol… Odkud se berou? Otázka tak základní, až mě napadá oblíbené rčení Tomáše Halíka: „Některé otázky jsou tak dobré samy o sobě, že je škoda je kazit odpověďmi.“ Jsme-li na cestě, jsou otázky lepší. K odpovědím jsme již došli, už jsme je našli, hodí se spíš k zastavení mysli i těla. Zato otázky vyzývají k pohybu. Dokonce člověka předbíhají či snad člověk otázkami předbíhá sám sebe a zkoumá terén před sebou. Otázky ukazují dopředu, před nás. Co na začátku cesty máme? Zájem, zvědavost, touhu a naději – a to vše ukazuje před nás. Je jasné, že musíme jít dál.

Síla projekcí a různá projekční plátna

Otázky, metafory, obrazy a symboly míří z člověka před člověka, ze subjektu do světa. Propojují naše nitro a vnější svět. Ukazují na dvojdomost člověka. Subjekt a objekt. Introverze a vnější verze. Pořád. Je to dialog. Bereme si je nutně a nevědomě na cestu s sebou. Nakonec i ty v psychoterapii nemilované a nechtěné projekce, které máme také pořád s sebou, by stály za prozkoumání. Zda i ony nedisponují nějakou schopností předcházet člověka. Projekce nejen zaclání, ale i se vztahuje. Skupinoví psychoterapeuti vědí, že projekce nemíří nikdy „naslepo“, jen tak do anonymního a neutrálního, ale vždy do nějak podobného, či opozitního. Také vědí, že v této „vazebné dvojici“ je velký katarzní potenciál, pokud se podaří projekce stáhnout a zpracovat. Vznikají tak hluboká přátelství ve skupinovém poli. V tom je jistá naděje. Psychoterapie si ale spíše připomíná, že projekce mohou zaclánět. Že stojí v cestě setkání s druhým a jiným. Nesou obraz speciální krajnosti a šílenství, kdy jiné a nové zcela zastřou. Pak se ani žádná cesta nekoná. 

Nejsou ale projekce tak trochu předchůdci tázání, takoví nechtění a vyhnaní, psychosomatičtí předchůdci otázek? Ostatně podaří-li se nám se na ně v psychoterapii dobře doptat a přiznat se k nim, mají často povahu ztraceného syna a jsou přijímány vděčně do rodného domu. Říká se tomu podezřele v kontextu „vyhnání“ – „k integraci“. 

Vždyť naše projekce jsou také naši vnitřní, exkomunikovaní vyhnanci, do kterých vkládáme své nepřijaté a podle našeho přesvědčení i nepřijatelné obsahy nitra. Nejsou nakonec i finální obrazy zla – odpůrce, ďábla, Lucifera – do personifikací zakleté a v nich zadržované projekce našich nejtemnějších stínů? Stínů, kolem kterých pak ovíjíme svá rituální zaklínadla?

Ale možná je i tato úvaha jen grandiózní a rouhavá představa o síle lidského stínu a „temný pán“ není obraz a symbol, ale i někdo „zcela jiný“. Možná stačí to, co je naší pozemskou chybou a vinou v reálném a dějinném čase. Vidíme zemi zraněnou v krajinném vyhnání, divně pustou a vykradenou, pak neúspěšně dosídlenou. I zde, v externí realitě, je třeba odpuštění, smíření a uznání viny… prostě práce na nové podobě integrace.

Jsou různé projekční plochy, některé prastaré a „pravhodné“. Třeba nebeská klenba. Ale vhodné projekční plátno je vlastně celý svět. K zalidnění a oživení skrze obraz, metaforu a symbol. Tím se pro nás svět stává „odpovídající“, živý a náš. Je otázka, co bychom si se světem, jenž by nebyl obrazy, symboly a metaforami zalidněn, počali. Jestli bychom se o ten objektivní svět an sich, česky trochu mrazivě „sám o sobě“, nerozbili se skřípěním zubů jako lodička o skalnatý břeh.