Vektor štěstí

Pokaždé, když se někoho zeptáte „Co je láska?“, dostanete jinou odpověď. A podobně je tomu s psychoterapií. Jen marně bychom pro ni hledali ustálenou definici. Přesně ohraničené definice patří do fyziky, duše nemá konce, postrádá margo. Pokud bychom měli jednou větou říct, co psychoterapie je, nabízí se její pojetí jako cesta z bodu A do bodu B. Podívejme se, jak takovou cestu pojímají slavné osobnosti:

• Sigmund Freud: Psychoterapie vede člověka od stavu zmatku k jasnosti mysli.
• Carl Jung: Psychoterapie vede člověka od ovládání nevědomím k uvědomování si svých nejniternějších pocitů a tužeb.
• Aaron Beck: Psychoterapie vede člověka od stavu emočního zmatku ke stavu emoční stability.
• Irvin Yalom: Psychoterapie vede člověka od pocitu bezmoci k pocitu posílení.
• Viktor Frankl: Psychoterapie vede člověka z místa utrpení do místa smyslu a cíle.
• David Burns: Psychoterapie vede člověka od pocitu zahlcení k pocitu kontroly nad vlastním životem.
• Brené Brown: Psychoterapie vede člověka ze stavu odloučení do stavu spojení se sebou samým i s druhými.

Ze zvědavosti jsem se na definici psychoterapie zeptal i umělé inteligence. Odpověděla mi následovně: „Psychoterapie je společná cesta, na které může člověk zkoumat a pochopit své myšlenky, emoce a chování a rozvíjet dovednosti a vhledy potřebné k tomu, aby mohl žít plnohodnotnější a šťastnější život.“ 

To vůbec není špatná odpověď. S podivem jako jediná zmiňuje „společnou cestu“ klienta a terapeuta. Terapeut pomáhá na cestě klientovi, ale i klient pomáhá na cestě terapeutovi. Irvin Yalom si posteskl: „Často zjistíme, že improvizujeme, zatímco společně s pacienty klopýtáme po cestě k zotavení.“ Bylo by bláhové si myslet, že psychoterapeut je pevným balvanem v peřejích. Oba, klient i terapeut, vzájemnou spoluprací rostou směrem k většímu uspokojení ze života. 

Také stojí za povšimnutí, že umělá inteligence využila ve své definici pojem „šťastnější“. Kdyby nebyla dost opatrná, mohla by napsat, že „psychoterapie je společná cesta ke štěstí“. Ta cesta ale nikdy nekončí. Štěstí je spíš směr než koncový stav. Jde o vektor směřující k vybájenému ideálu. Myslím si, že na pozadí každého „zadání“ pro psychoterapeuta je touha být šťastný. Psychoterapie nabízí cestu, jak se ke štěstí přiblížit. Americký spisovatel Zig Ziglar to hezky shrnul, když řekl: „Co získáte dosažením cílů, není tolik důležité jako to, čím se cestou k těmto cílům stanete. Štěstí není cíl, je to cesta.“

Cesta od falešného já k pravému já 

Nikdo nedokázal rozebrat neurózu na jednotlivé komponenty tak jako psychoanalytička Karen Horney. Mimo jiné se zabývala tím, jak si skrze neurózu proklestit pěšinku zdravé seberealizace a růstu. Za podklad neurózy přitom považovala hlavně nadvládu falešného já nad pravým já. Nenašel jsem její stručnou definici, ale mám tušení, že by mohla říct, že „psychoterapie vede člověka od falešného já k pravému já“. Je to cesta k autenticitě. 

Když přijmeme hodnoty a přesvědčení, které neodpovídají touhám našeho pravého já (většinou proto, že nám je někdo „nakukal“), vytvoříme kolem pravého já skořápku idealizovaného falešného já, za kterým se honíme jako za chimérou. I když do puntíku plníme své požadavky, nejsme tak šťastní a spokojení, jak bychom mohli být, protože jsme vzdáleni svému pravému já. Jsme ve světě falešných přesvědčení a předpokladů, ve světě iluzí. A tak žije do jisté míry většina z nás. 

Navíc nás naplňování potřeb falešného já určitým způsobem uspokojuje. Falešné já nás odměňuje. Pohybujeme se v začarovaném kruhu výměnného obchodování. Stáváme se závislí na vyztužování skořápky svého falešného já. Proto bývá těžké se z vlivu falešného já vymanit. Připomíná se mi věta jednoho kolegy ze sebezkušenostního výcviku: „Když dlouho jezdíš na čertovi, jízda na slepici tě moc neuspokojí.“ Přitom ale pro všechen ten rauš ze zisku zanedbáváme sebe. A to je škoda!

Pravé já jako kompas

Když se člověk řídí svým falešným já, může mít pocit vnitřního zmatku a konfliktu. Může pochybovat o tom, zda rozhodnutí, která činí, jsou skutečně ta, která chce. Naproti tomu když je člověk při rozhodování v kontaktu se svým pravým já, prožívá pocit klidu a jasnosti. Může pociťovat hluboký soulad s tím, pro co se rozhoduje. Může mít pocit lehkosti a jistoty, i když je rozhodování obtížné. 

Když se budete řídit kompasem pravého já, budete se cítit sebejistě a sebevědomě, jako byste kráčeli po cestě, která je vám určená. Když kompas zašlapete do bahna, budete si připadat ztracení a zmatení, jako byste bloudili v kruhu nebo v labyrintu. Proto je důležité starat se o sebe a dělat rozhodnutí, která jasně pocítíte jako správná, i když to třeba není to, co od vás ostatní očekávají nebo chtějí.