Děkuju, že mi to přejete

Asi jako mnoho dalších lidí mám ráda letní prázdniny – a samozřejmě také Vánoce. Ale možná si je užívám z trochu jiného důvodu – chodí mi v té době totiž mnohem méně e-mailů, a tak můžu trávit kratší čas ve virtuálním světě. Uvědomuju si to a vítám to. Před letošními prázdninami jsem navíc na webových stránkách automatickaodpoved.cz našla elegantní, osobitý způsob, jak dát okolí vědět, že „tady“ nejsem, tedy že nejsem online, takže ani na došlou poštu hned tak neodpovím. „To, že nejsem zde, neznamená, že nejsem. Nejspíš mi někde vítr fouká do vlasů a slunce svítí oranžové a zelené skvrny za oči. Děkuju, že mi to přejete a že na mě počkáte. Pokud poté nezastihnu já vás, také vám to budu přát… vítr, slunce, oranžové a zelené skvrny za očima… to, že nebudete zde, neznamená, že nejste.“ 

Se slovy spisovatelky a básnířky Martiny Blažekové souzním, vystihují můj postoj k digitálnímu, virtuálnímu světu. To, že nejsem na síti, neznamená, že nejsem. To, že vám neodpovídám hned, si prosím neberte osobně, nemějte strach, věřte mi. Až to půjde, ozvu se. Četla jsem nedávno, že existují tři rychlosti odpovídání na e-maily, a to hned, za tři týdny anebo nikdy. Možná trochu nadsázka, ale skutečně je mnoho okolností, které například zaměstnanou mámu dvou dětí, která má práce jako na kostele – u mě doslova –, posouvají chtě nechtě do kategorie odpovídačů v relaci „tři týdny nebo nikdy“. A tak mám věčné dilema, někdy i výčitky. Nebo se naopak podivuji – to když mi zavolá člověk s otázkou, že mi před hodinou napsal e-mail a jestli jsem ho už četla.

Jak moc ráda jsem tady a teď! Nejen v létě a o Vánocích. Mám práci, která je z velké části založená na osobním kontaktu v reálném světě. V proslovech – na svatbách, ale i pohřbech – velmi často mluvím o prožitku přítomného okamžiku, o jeho bohatství a osvobozující moci. O hodnotě času, který je pro každého člověka jedinečný. Ale čím víc působím mezi lidmi, tím víc to s sebou přináší – trochu paradoxně – nároky ve smyslu přesahu do světa virtuálního. Domlouvání schůzek, publikace textů, hledání inspirace, informace ze života farnosti, na kterém se podílím, vyřizování pošty s lidmi, které jsem v reálném světě nikdy nepotkala a možná ani nepotkám. Víc lidí mě žádá o kontakt, případně o takzvané virtuální přátelství, kdesi také stoupá číslo těch, kteří mě „sledují“. 

Pociťuju zodpovědnost za to, dávat těmto očekáváním určitou odpověď. Být nějakým způsobem aktivní, být „vidět“. Zároveň je má práce, má služba, z podstaty založená na hodnotách, které v něčem jdou proti tendencím digitálního světa – alespoň těm, které nás nutí se vědomě či nevědomky mezi sebou srovnávat. Autenticita, vědomí vlastní hodnoty, sebeuvědomění, sebepřijetí. Praxe duchovní cesty, která nás může osvobozovat mimo jiné od potřeby být neustále online, k dispozici, sledovat, co dělají jiní, a případně řešit, jestli jsou na tom lépe, nebo hůře než já. Cesta, která nás může vrátit k sobě samým, do reálného světa a přítomného okamžiku. K tvorbě a prošlapávání vlastní, osobité cesty. K tomu, že si vážíme svého času, ale i sebe samých. Třeba i proto, že věnujeme-li potřebný čas sobě, nerušeně, o to víc přítomní zde budeme pro ostatní.