Angažovanost v psychoterapii

Do jaké míry máme jako terapeuti možnost vycházet z ohraničené formy psychoterapie a vstupovat do aktivní interakce s klientem, nebo dokonce se společností, mimo rámec sezení? „V Bradavicích se dostane pomoci každému, kdo o ni požádá,“ říká Albus Brumbál Harrymu Potterovi na tajemném místě, které zdánlivě neexistuje, uprostřed utrpení, na něž není racionální ani bezbolestná odpověď. Tím místem je duše.

Součástí terapeutova úkolu je podle mého soudu poznat, co je nevyslovenou žádostí, jakkoli by bylo v ten okamžik snadnější ohraničit se formátem služby nebo naší soukromé praxe. U každého lidského setkání, zejména pak s člověkem, který přichází, aby dostal pomoc, bychom se měli zastavit a zamyslet. Měli bychom být připraveni na to, že nevyslovená potřeba či prosba mívá různou podobu: potenciální klient může být nevstřícný, zmatený, nejistý. Třeba ztratil kontakt s vnější realitou, trpí devastujícím vyloučením nebo je jeho reakcí na stres jen mlčení nebo hostilita. A jaká je adekvátní odpověď vzhledem k našim možnostem a také osobnímu komfortu? Takové otázky naléhavě vyvstávají v mnohých sociálních službách, kde se povšechně hovoří o klientově motivaci a indikaci. Typicky se objevují například v centrech duševního zdraví nebo ve službách pro závislé či lidi bez domova. Je tento klient „indikovaný“, tedy vhodný pro naši službu? Smutnou realitou je, že lidské neštěstí se o indikaci nestará a bohužel často obsadí hned několik pozic v jedné duši (psychická porucha, závislost, bezdomoví…), čímž je daný člověk rázem vyřazen z indikačního síta.


Léčivá moc vztahu

Stejné otázce čelíme v terapii. Součástí projevu potřeby péče o duši je, že klient někdy nedokáže – kvůli své sociální situaci, intelektovým schopnostem, zátěži duševního onemocnění, nedostatku kompetencí z primární rodiny – vhodným způsobem o pomoc požádat a formulovat svou potřebu. Úplně stranou nechme, že často nemá finanční prostředky. Oprávněnou námitkou profesionálního psychoterapeuta jakéhokoli směru by bylo, že takový klient nemusí mít z psychoterapie užitek nebo že pro něj v této životní fázi není vhodná. Já jsem však přesvědčená, že léčebná moc vztahu – jak to ostatně potvrzují výzkumy týkající se terapie – je jednou z hlavních hybných sil nejen terapie, ale v zásadě jakékoli změny v lidském životě. Tak jako je nástrojem chirurga skalpel a injekční stříkačka, tím naším je terapeutický vztah. Je to vztah zpočátku nevyrovnaný, protože terapeut v něm nutně lépe tuší, jakou může mít podobu, vstupuje do něj s otevřeností, připraveností na různé okolnosti, a především je sám minimálně základně duševně ukotvený. Oproti tomu klient přichází zraněný, aby našel alespoň nějakou pomoc, a často s harmonickým a naplněným vztahem žádnou zkušenost nemá. Proto vůbec nemusí být schopen dostát našim „vstupním podmínkám“ – třeba projevit nadšenou motivaci ke změně nebo formulovat zakázku. Jistě nemáme povinnost poskytnout své služby každému, kdo se objeví. Myslím si však, že máme do jisté míry povinnost zaujmout k takovému člověku a jeho bolesti soucitný postoj a zareagovat jinak než zavřenými dveřmi a více či méně explicitním odsudkem, například větou, že „není dost motivovaný ke změně“. Ve velké části případů totiž jde spíš o to, že neznáme vhodný druh vztahu, který by takovou změnu podpořil, a tudíž ho nemůžeme nebo neumíme poskytnout, než že by daný člověk neměl potenciál se změnit. 

Oftalmolog nemá povinnost operovat komplikovanou zlomeninu, ale nečekáme ani, že zabouchne dveře s jednoduchým sdělením, že „tento problém tu neumíme řešit“ nebo že „pacient není motivovaný k vyšetření zraku. Dokonce ani předat telefon na chirurga v okresním městě nestačí. Namísto sebereflexe někdy hodíme vinu za neúspěšně navázaný vztah nebo probíhající proces nevědomky na klienta. 

Projevem terapeutovy zralé vnitřní sebereflexe by v takovém případě mělo být: „Já vám nemohu pomoci.“ Projevem angažovanosti by však mělo být ještě cosi dalšího: terapeut by se měl pokusit vykročit směrem k tomuto člověku, ať už je jakýkoli, a – byť jen na jediný okamžik – umožnit setkání. V daseinsanalýze bychom řekli „spolubytí“, nebo dokonce „spáru.

Placená zóna

Johana Růžková

je daseinsanalytická psychoterapeutka a sociální pracovnice. Absolvovala Pražskou vysokou školu psychosociálních studií a nyní zde vyučuje. Je koordinátorka Pracovní skupiny pro podporu osob s duální diagnózou.